Osmadvacetiletý muž, který procestoval při svých dobrodružných výpravách bezmála celý svět a patří k nejznámějším rybářům vůbec, přijel v sobotu kvůli dětskému závodu Zlatá udice i k želivskému rybníku Dymák.

Navštěvujete podobné soutěže lokálního významu často?

Rybářské akce, obzvláště pak ty dětské, se snažím navštěvovat, jak jen to jde. Moc často se mi to ale nedaří, většinou bývám někde v zahraničí. Nicméně, pokud mohu, vyrazím pokaždé rád.

Považujete za důležité, aby děti měly na dosah své vzory?

Třeba tady, v Želivě, jsem potkal čtyřicet nadšených, zapálených mladých rybářů. Ti kluci mají motivaci. Poznali rybolovné techniky, se kterými se dosud nesetkali.

Vy jste ale byl po celou dobu dětmi doslova obsypán. Není to někdy přece jen trochu únavné?

Beru to jako součást toho, že jsem v oboru trochu více známý. Když se ale člověk jednou na tuto cestu dá, už nemůže ustoupit, protože by zklamal spoustu lidí. Pro mě už je rybařina nejenom životním koníčkem, ale také posláním.

Všiml jsem si ale, že jste se ptal zdejších kluků, kam chodí pytlačit. Myslel jste tuto otázku vážně?

Jasně! Každý malý kluk začíná s rybařinou jako pytlák, a ani já jsem nebyl jiný. Dokonce si myslím, že ti nejlepší rybáři se rekrutují z řad bývalých pytláků. Jejich minulost jim dává přirozený postřeh, navíc pozorují přírodu trochu jinak. Samozřejmě mám na mysli takové pytláky, kteří s tím skončí v okamžiku, kdy mohou získat rybářský lístek.

Dejme tomu, že se některý z klučinů, který vás před chvílí tahal za rukáv, rozhodne také stát slavným rybářem. Co všechno pro to musí udělat?

V první řadě to chce obrovskou dávku odhodlání. Takový nadšenec musí doopravdy vydržet, jít si za tím životním snem. Mně se to splnilo, nebylo to ale snadné. To je třeba říci. Musel jsem překonat spoustu problémů. Pokud se ti mladí kluci jednou doopravdy chtějí chytáním ryb živit, musí počítat i s tímhle. Rozhodně to chce mít dobré učitele, a teď nemyslím pouze ty rybářské. Třeba bez dobré angličtiny se v této branži dnes neobejdete.

Znamená to, že rybář z povolání musí být na výši i po lidské stránce?

Profesionalita je důležitá v každém oboru. Zároveň se ale neobejdete bez odpovídajícího lidského přístupu. Jakmile člověk nectí zásady slušného chování, nemůže uspět.

Rybařina je ale takový zvláštní útvar. Může nějak formovat lidskou osobnost?

Myslím si, že člověk, který tráví hodně času v přírodě, tu pokoru a úctu k ní stejně jako k lidem získá sám. Je to nenásilná cesta, příroda nám ji ukazuje sama.

Teď nemůže přijít jiná otázka, než jakou zodpovídáte zřejmě při každé besedě. Jakou největší rybu jste dosud ulovil?

Pokud se budeme bavit o mořských rybách, poblíž Afriky či Austrálie jsem chytil několik velkých žraloků. Ze sladkovodních ryb mám teď z února Arapaimu gigas o délce 307 centimetrů, nejtěžší byl amazonský sumec s 215 kilogramy.

Zajdete si ale někdy na ryby také doma, v Čechách?

Nejraději chytám doma! Teď jenom na to nezbývá tolik volného času. Natáčím pořad pro televizní stanici National Geographic, souběžně začínám připravovat něco i pro Českou televizi. Je to náročné, moc často v republice nepobývám. Kdykoliv se sem ale vracím, snažím se trávit alespoň část dne na rybách. Česká příroda se mi líbí úplně nejvíce. Těším se, že až se mi ten můj život trochu uklidní, budu tady moci trávit u vody mnohem více času.

A jste úspěšný i na českých tocích? Nebo si jdete prostě jen tak sednout k vodě?

Pokaždé se snažím něco chytit. Řeknu to jinak. Pokud deset let třeba opravujete auta, je velká pravděpodobnost, že to auto doopravdy bude jezdit. Stejné je to i s rybařinou. Když se něčemu věnujete delší dobu a poctivě, bylo by smutné, kdybyste výsledky neměl.

Schválně. Pochlubte se.

V Čechách se zaměřuji převážně na sumce. Několik z nich bylo těžkých i několik desítek kilogramů. Byli tam ale i dvacetikilogramoví kapři a také pár velkých štik a candátů. Dravci, ti mě lákají ze všeho nejvíce. Už jsem prostě takový.