Kříž nepřipomíná nic menšího než přes tisíc napoleonských vojáků, kteří zde v letech 1813 – 1814 zemřeli po návratu z bojů v Rusku.

Pietní místo má velký význam

Podle Imricha Vetráka z ministerstva obrany, jenž má na starosti péči o válečné hroby, je pohřebiště unikátem.

„Vojáci táhli z Ruska do lazaretů, kterých bylo na našem území více. V té době nebyl například penicilin, a tak navrátilci umírali na následky zranění a řadu nemocí. V takovémto počtu a na jednom místě to však není obvyklé. Je to určitě velmi významné místo,“ potvrdil Vetrák.

Kronika Nové Včelnice se začala psát až ve 20. století, a informace o těchto událostech jsou tudíž sporadické.

Po pramenech, které by události z počátku 19. století osvětlily, pátrá i Věra Háková. „Nyní jsem žádala Biskupství českobudějovické o možnost nahlédnutí do jejich archivů v Jindřichově Hradci. Svolení mi dali a v březnu se tam chystám. Doufám, že získám více informací,“ těší se Háková.
Pohřebiště není lhostejné ani novovčelnickému starostovi. „Chtěl jsem žádat o dotace na zvelebení, ale zjistil jsem, že kříž se už nenachází v našem katastru,“ řekl Jaroslav Hřebík. Ten se nyní hodlá obrátit na kolegu, starostu Žirovnice.

„Plánujeme setkání a zvážíme možnosti spolupráce na zlepšení stavu památky. Chtělo by to také někoho, kdo by spřádal nitky a události z té doby objasnil,“ dodal starosta Hřebík.

Sám v roce 2002 u příležitosti setkání Včelnických junáků se svými francouzskými kolegy zorganizoval u pomníku bohoslužbu. Tehdejší špitál se měl nalézat v prostorách novoetynského zámku, což potvrzuje i zjištění Mileny Šelepové z okresního archivu v Jindřichově Hradci.

Kusé informace

„Ve spisech archivu obce, který je u nás uložen, není žádná zmínka o této věci. Pouze v obecní kronice provedl kronikář v roce 1923 tento zápis: Slouží za obydlí správcovo a ve světové válce sloužily jako lazaret. Snad i dříve tyto místnosti sloužily za nemocnici, jak lze se domnívati z nadpisu na pomníku v louce při silnici štítenské, roku 1860 postaveném a ukazujícím místo, kde odpočívá přes tisíc bojovníků, kteří v Novoetynské nemocnici v Pánu zesnuli roku 1813 a 1814,“ uvedla archivářka Šelepová s tím, že obydlím správcovým jsou myšleny místnosti zámku v Nové Včelnici, která se dříve jmenovala Nový Etynk.

V roce 1951 uvedl Eduard Keist v jedné ze svých povídek z Nové Včelnice tento úryvek: „Bylo to v roce 1812, když Napoleonovo vojsko utíkalo z Ruska, že mnoho francouzů na té daleké cestě do své vlasti muselo zůstat v cizích zemích, a tak se nedostali francouzští vojáci také do Nového Etynku. Leželi tu jako špitálníci napřed ve dvoře, kde měli jako cizí vojáci špatné ošetření a umírali většinou na mor, choleru, tyfus, neštovice a úplavici, než na válečná zranění utrpěná v boji,“ píše Eduard Keist v Příběhu ovčáka Martínka.

Významněji poodkrýt roušku historie by podle odborníků mohl jedině rozsáhlešjí archeologický a antropologický výzkum spojený s částečnou exhumací ostatků.

„V dané lokalitě je výskyt takovéhoto pohřebiště mimořádný. Pokud by byly peníze, rozhodně by stálo za to provést u Štítného rozsáhlejší antropologický a archeologický průzkum, který by zajisté objasnil příčiny úmrtí vojáků a řadu dalších okolností této historické události,“ řekl Vladislav Burian, archeolog Muzea Jindřichohradecka.