Nedávno jsem se stala kmotřenkou jedné peruánské holčičky. Oslava to byla bujará, tančilo se až do rána. To však stále nedosahuje úrovně oslav v některých částech Amazonie, kde pořád dodržují tradiční zvyky. Sestra mého kamaráda nedávno rodině sdělila, že se rozhodně v džungli vdávat nechce, že svatbu naplánují v jiném peruánském městě. Některé zvyklosti, které se k svatbě pojí, jsou tu totiž místy až drsné.

Ideální dárek? Hroznýš kolem krku

Trochu drsná pro někoho může být i jejich oslava narozenin. Oslavenec dostane dort a dárky. Základem však je, že dárek musí být vtipný, nehledí se zas až tolik na užitečnost a potřebnost. Třeba nějaká žába, která vyskočí obdarovanému po rozbalení dárku přímo do obličeje, je dárek naprosto ideální a pro účastníky oslavy přímo k popukání. Před tím vším však zhasnou všechny svíčky, nalákají oslavence do místnosti a místo „amerického“ překvapení, ho čeká překvapení, ale trochu jiné. Hodí mu hroznýše okolo krku, a čím je oslavenec více vyděšen, tím lépe.

Svatba, to je jeden žert za druhým. Legrace podle místních musí být ze všeho. Nejdříve se ráno sejdou snoubenci většinou v domě ženicha. Nevěsta začne líčit ženicha (při svatbách používají tradiční slavnostní barevné líčení na obličeji). Nejdříve ho ale nalíčí ošklivě, ženich se vyděsí a potom ho nevěsta nalíčí správně. Po líčení a ustrojení se odeberou do kostela. Nevěsta má bílé šaty, pokud je panna a šaty barevné, pokud pannou už není. Nijak si s tím hlavu nelámou a nikdo se nepohoršuje nad tím, že nevěsta má barevné šaty, nebo když si nevěsta vezme „omylem“ bílé šaty.

Berete si svého milého? Ne!

Na doprovod do kostela nejdříve nevěstě podstrčí falešného otce. Nevěsta se vyleká a poté přivedou toho správného. Obřad také neprobíhá poklidně. Když se farář otáže, zda má někdo něco proti tomu aby se vzali, zvedne se celý les rukou, s různými, nejlépe vtipnými argumenty, proč se nemohou vzít. Často přivedou i psy a donutí je štěkat, aby co nejvíce narušili obřad.

Také nevěsta si může udělat legraci, když se jí farář zeptá, zda si chce vzít ženicha, často odpoví, že ne.

Dalším oblíbeným vtípkem je, při východu z kostela, podstrčit nějaký psí exkrement pod nohy ženicha. Také nenápadně připevní kus masa na šaty nevěsty a vypustí psy. Ženich musí co nerychleji maso odstranit. Při východu z kostela na ně hází spoustu květů, které jsou namočené ve vodě přinesené z horských potůčků (pro zdraví a štěstí). Často se stává, že tu vodu na ně poté vylijí.

Na druhou stranu však rodina připraví veškeré jídlo a také jim darují peníze či poukázku na svatební cestu. Při hostině je také spousta veselí, to už záleží na důvtipnosti účastníků, co si vymyslí. Třeba červy „suri“ zamíchají do majonézy, či pálivé koření do některého jídla, apod. A samozřejmě se i tančí, jak jinak než celou noc.

Další překvapení bývá, když se pak ženich s nevěstou vrací na kánoi domů. To je potom jejich milí přátelé a příbuzní vyklopí do vody a když pak ženich donese nevěstu do jejich společného domu a položí ji na postel, nečeká tam většinou nic jiného než schovaný hroznýš.

Muži kouří na pohřbech koku

Pohřby mají také zajímavý průběh. Mrtvého většinou pochovávají hned druhý den (z důvodu tropického klimatu, většinou zde nejsou místa jako márnice, mrtvý až do pohřbu zůstává v domě). Příbuzným a známým se to dává vědět prostřednictvím televize a rádia.

Každé město zde má vlastní TV kanál (často nejeden), který běží celý den, a byla jsem moc překvapená, když jsem slyšela po reklamě z televize hlášení, kdo kde umřel a kde a kdy se koná poslední rozloučení.

Po shromáždění se v domě mrtvého se vydají na hřbitov. Hrají „hudbu mrtvých“ a ženy většinou pláčí. Muži kouří koku, je to velmi důležité kvůli ochraně před zlými duchy. Koku také společně s dalšími oblíbenými věcmi mrtvého dají do hrobu (jinak by se jeho duch mohl vrátit pro své věci). Po dva dny se nejbližší příbuzní a přátelé střídají na hřbitově u jeho hrobu, kouří koku a popíjí některé rituální alkoholické nápoje.

Desátý den po smutku se slaví

Po návratu ze hřbitova musí všichni umýt své černé oblečení v řece, provedou to se zvláštním rituálem, aby duchové opustili šatstvo.

Teprve desátý den po pohřbu proběhne „fiesta“ (oslava) s jídlem, pitím a tancem, protože lidé věří, že tento den duch konečně opustil náš svět.
Po roce od pohřbu proběhne další velká oslava, kdy se spálí všechno černé oblečení. Všichni se konečně pořádně radují a jsou šťastní, protože tento den duch vstoupil do jiného světa.

Minule mi na to řekl děda, „jiný kraj…“. Co se mi však na lidech z džungle líbí, je, jak se vše snaží brát s humorem. Říká se o nich, že mají pouze dva druhy problémů – ty, které mohou vyřešit-ty vyřeší a ty, které vyřešit nemohou, s těmi si hlavu nedělají. Proč taky? Vždyť takový je život.

Zuzana Bartáková