Většinou v dobrém. Čechy se mu také staly domovem.

Každý po příjezdu do jiné země zažívá určitý kulturní šok. Co překvapilo po příjezdu do Československa vás?
Nenazval bych to šokem, ale co mě zaskočilo, byla uzavřenost lidí, a to i v porovnání se Slovenskem, kde jsem předtím strávil půl roku. Tam byl kontakt se studenty na domě mládeže velmi otevřený. Tady jsem dlouho přemýšlel, čím to vlastně je.

Jak vzpomínáte na příjezd do Pelhřimova?
Bylo to jedenáctého ledna roku 1989. Dorazil jsem kolem šesté večer. Na domově mládeže bylo už po večeři a já jsem poprvé v životě jedl knedlík. Nechutnalo mi to, ale už jsem si zvykl a knedlíky zejména vepřo-knedlo-zelo mám velmi rád.

Jak vás přijali čeští studenti?
Problém byl v tom, že v kontaktu s českými spolužáky jsme byli monitorováni a omezeni. V domově mládeže jsme byli odděleni. Když jsme pak stáli na chodbě a povídali si, většinou přišel vychovatel a poslal nás oba pryč.

Čím si to vysvětlujete?
Režimem. Když se ptáte, jak nás čeští studenti přijali, tak před pádem komunismu nijak. Ve třídách jsme byli odděleni a každý byl trochu rezervovaný. Až po pádu komunismu vznikla báječná přátelství a otevřely se i vztahy s učiteli.

Jak to bylo s děvčaty? Byli jste pro ně jako kluci z Afriky atraktivní?
Kontakty byly. Mnozí z nás s Češkami chodili. Stejně jako u spolužáků byly některé dívky komunikativní více, některé méně. Bylo to individuální a každý si rozuměl s někým, ale bylo to pestré.

V té době byla naše společnost velmi homogenní. Setkal jste se s otevřeným rasismem, nebo se jednalo spíše o rasismus skrytý?
Šlo spíše o skrytý rasismus. Prostě někteří lidi byli dost chladní. Když jste Afričan a jednáte s někým, s kým jednat musíte a ten je tak chladný, že necítíte, že by vás bral, tak máte dojem, že se jedná o rasismus. Ze strany učitelů jsem se však s něčím takovým nesetkal. Někteří nadávali, ale to i českým studentům.

Jaký měla tedy pelhřimovská průmyslovka vliv na vaší integraci do české společnosti?
Škola nás vybavila velmi dobře jazykově. Pokud jde o češtinu, šlo o jednu z nejlepších škol v přípravě zahraničních studentů. Potom šlo pochopitelně o kulturní kontakt. Školou jsme žili každý den, i když potom jsme chodili třeba na diskotéky a do restaurací. Průmyslovka spoustě z nás otevřela dveře na vysoké školy. Také jsme měli svoji křesťanskou skupinu a zapojili jsme se do místního sboru evangelického. To mě i ostatním s integrací velice pomohlo. Najednou jsme chodili do jiného prostředí, než bylo to školní. Panovala tam velká vstřícnost a otevřenost. Tehdejší farář Zdeněk Soušek nám v začlenění hodně pomohl.

Na co nejradši z Pelhřimova vzpomínáte?
S nostalgií vzpomínám na všechno. Na atmosféru kolem nás a zvláště pak vánoční. To jsme si pouštěli písničky z domova a tančili po svém. Krásné bylo jaro, kdy jsme chodili po městě na procházky do parku a na kraj města. Je toho moc. Měl jsem rád také chvíle, kdy jsme šli s učitelem nebo učitelkou na procházku a povídali si. Také jsme sedávali před domovem mládeže a z okna si pouštěli hudbu. Opravdu, byly to krásné časy.