„Na mně není nic zajímavého,“ brání se osmdesátiletá dáma z Pelhřimova označení malířkou, přestože její štětce se podepsaly pod stovky obrázků. Některé z nich si přitom hoví v soukromých sbírkách evropských sběratelů.

Jenom v pelhřimovské Galerii M nyní visí nejméně šedesátka dílek včetně obrazu rumunského pastevce, který otáčí svůj pohled i postavu k tomu, kdo se na něj kouká.

Radost i pro dárce

Ostatně ani o výstavě nechtěla paní Doležalová dlouho ani slyšet. „Do galerií patří mistři, já jsem čistokrevný amatér,“ bránila se žena, která brala lekce v pražské Špálově galerii. Sousedi a známí ale naléhali, dokud nesvolila. Malování odjakživa bylo pro zasloužilou zdravotní sestru velkým koníčkem.

Doma má plnou skříň odborných knížek. Našly se i chvíle, kdy se jí schopnosti hodily. To když se třeba pustila do památečních obrázků. „Pracovala jsem v novocerekvické ordinaci, sháněli jsme nějakou pozornost pro vytrvalé dárce krve. Přišlo nám líto dát jim zase jen párek a tatranku. Tak jsem si nechala u sklenáře nařezat sto dvacet tabulek, aby měli dárci také něco pěkného domů,“ vzpomíná Doležalová.

Pastevec se otáčí vlastně skoro sám

Ta dnes žije především minulostí. Vzpomíná na svého tatínka Josefa Podroužka, který ji k umění vedl, na svoji rodinu. „Vzpomínky jsou devizou pro každého z nás. Jak stárnete, začínáte si jich vážit čím dál více. To je přirozené,“ povídá malířka, která by i proto za nic na světě nevyměnila svůj první obrázek.

Naopak „Dědka“, jak familiérně nazývá portrét natáčejícího se pastevce, nepovažuje za nic výjimečného. „Není to nic těžkého. Stačí si pohrát se sbíhavostí za jeho hlavou,“ mávne Dagmar Doležalová rukou. Skoro byste až uvěřili, že na tom doopravdy nic není.