Svědčí o tom i dosud poslední exponát v jeho muzeu. Je jím velká hliníková zvonkohra. Notové osnovy znalí návštěvníci si dokonce mohou vlastnoručně zahrát. Jak jinak, než onu proslavenou písničku Prší, prší z filmu Marečku, podejte mi pero!

Srstka řekl rázné ne

Podle „důvěryhodného“ zdroje se podobná zvonkohra původně měla objevit přímo ve filmu. „To ale zatrhl sám Zdeněk Srstka s tím, že na Hliníka má patent jedině on,“ usmívá se Marcela Kubíčková z kulturního střediska.

Skutečnost je méně poetická. Přírůstek Hliníkária se zrodil v děčínské lisovně jako součást doprovodné výstavy ke stému výročí podniku. Výroba zvonkohry nebyla světoborným dílem.

Stačilo posbírat klasické trubkové odřezky, dopřát jim povrchovou úpravu a zavěsit je na rám. „Když výstava na děčínském zámku skončila, přišlo nám líto exponát jen tak zničit. Pak jsme se dozvěděli o humpoleckém muzeu a bylo jasno,“ vysvětluje personální ředitel firmy Alcan Ladislav Oršula. Hliníkárium ostatně již stačilo vstoupit do širšího povědomí. O návštěvu výstavy v humpoleckém kině stojí nejenom četní turisté.

Pozor na dveře

Čas od času tam zavítají i známější tváře jako hudebník Jaroslav Uhlíř či herci Jana Boušková, Jiří Mádl. Úplně nejčerstvější podpis na pamětní stěně zasychá od bavičů Karla Šípa a Josefa Náhlovského. „Když sem někdo takový přijede hrát divadlo, většinou zaskočí i sem,“ dodává Kubíčková.

V galerii se vyjímá celá řada neotřelých exponátů. Pokud ale nestojíte o úlek, raději neotevírejte dveře od kumbálu. Znenadání na vás vykoukne brunátná figura Jiřího Sováka v montérkách a z reproduktoru se ozve hlasité: „Hujer, metelesku blesku!“