Karel Křikava mladší se tak stal lékařem-chirurgem, převzal roli hlavního pořadatele odborné konference Pelhřimovský chirurgický den a naposledy i funkci primáře chirurgického oddělení v pelhřimovské nemocnici.

Pro medicínskou dráhu Karla Křikavy mladšího byly podmínky v lékařské rodině jako stvořené, přesto zvažoval i možnost, že by šel na filozofii a studoval historii. Nakonec ale zvítězila medicína.

Nelehké začátky

„V osobě svého otce jsem měl doma určitý vzor, měl jsem dobrou představu, co práce lékaře obnáší,“ říká dnes Křikava mladší. Dřív než kdo jiný tak znal i negativa a rizika práce lékaře.

„Právě proto, že jsem věděl, co ta práce obnáší, tak jsem dlouho zvažoval, zda se do studií medicíny pustit,“ připomíná. S odstupem hodnotí toto klíčové životní rozhodnutí jako správné. „Dnes jsem rád, že jsem se tehdy takhle rozhodl,“ zdůrazňuje.

Během studia byla zmíněná volba jednoznačně výhodou. Křikavův otec mohl pomoci nejen otcovskou radou, ale také jako zkušený chirurg.
„Měl jsem se na koho obrátit i s odbornými otázkami, které jsem v té době potřeboval řešit,“ dobře ví Křikava mladší.

Nástup do pelhřimovské nemocnice, navíc na oddělení, v jehož čele právě otec tehdy stál, naopak nějakou dobu zvažoval.

Věděl, že jeho působení na prahu praxe nemusí být právě kvůli postavení otce na stejném pracovišti nikterak jednoduché. „Bylo to po určitém váhání,“ přiznává dilema. Přesto nakonec místo vzal. Rozhodlo, že prostředí dobře znal a věděl, jaká medicína se v pelhřimovské nemocnici dělala.

A obstál i v dalších letech po roce 1991, kdy do nemocnice nastoupil. „Byla období, která byla nesnadná. Musel jsem se víc snažit, abych dokázal, že tady nejsem jenom proto, že jsem syn primáře, ale že za mnou nějaká práce zůstává,“ vzpomíná úspěšný chirurg.

Za štěstí považuje, že přišel do stabilizovaného prostředí chirurgického oddělení. „Měl jsem štěstí na kolegy. Na ty, kteří tady už pracovali, i na ty, kteří sem přišli až po mně,“ poukazuje na významnou okolnost.

Když pak Křikava starší křeslo primáře i místo na oddělení opustil a odešel do důchodu, stál už pevně na vlastních nohách.

Proto ho události posledního zhruba půldruhého roku zastihly připraveného, přestože dnes neskrývá překvapení. Tehdy byl náhle postaven před úkol sám se ujmout jak chirurgického oddělení, tak i zmíněné konference.

„Přišlo to hodně nečekaně. Ještě před rokem a půl jsem si vůbec nedovedl představit, že něco takového nastane,“ říká otcův nástupce.
Zejména rozhodnutí, zda jít do konkursu na primáře chirurgického oddělení, dlouho zvažoval. Nakonec rozhodla i ryze praktická zkušenost.

„Byl bych býval nerad, aby sem přišel někdo odjinud, bez bližší vazby k naší nemocnici. Zažili jsme to tady v pelhřimovské nemocnici na jiných odděleních, kdy se pak primáři střídali, když třeba nevydrželi déle než rok,“ dodává.

Kráčí i po své cestě

Přestože jde ve šlépějích otce prakticky celý svůj profesní život, kráčí Karel Křikava mladší i po své vlastní cestě. „Myslím si, že to, co jsem mohl od svého otce odpozorovat, tak se snažím přenášet na tu naši dobu. Dnešní doba je mnohem otevřenější, to je znát v dnešních postupech nebo i ve vztahu k pacientům,“ spatřuje určité rozdíly Karel Křikava mladší.

Současně ale odmítá, že by generační rozdíl byl nepřekonatelný. „Otec je člověk, který vždycky dokázal přejímat nové věci a vždycky viděl dost daleko dopředu,“ uzavírá.

Jiří Jíra