Kamarádství se přitom zrodilo z původně ryze pracovního vztahu. „Někdy okolo roku 1985 jsme mu pomáhali s opravou rodné chaloupky. Pak nás ještě poprosil, zda bychom mu nepřestavěli stodolu na obytný domek. Já na to dohlížel,“ vypráví Jaroslav Coufal, který se posléze staral o dům v době Krejčovy nepřítomnosti.

Z úlohy dozorce a hlídače se ale postupem času vyklubalo kamarádství. Coufal dokonce neváhá označit Krejču za rodinného přítele. Dobře se s ním znaly i jeho děti.

Přišlo to moc rychle

O to více všechny smutná zpráva před týdnem zaskočila. „Samozřejmě jsem věděl, že na tom byl Otomar špatně. Že si zlomil nohu v krčku a ležel v nemocnici. Jenže pak se k tomu přidal ještě zápal plic. Když sem volala jeho manželka a pro samý pláč jí nebylo rozumět, bylo mi všechno jasné. Ale tak rychle jsem to nečekal,“ vzpomíná Coufal na bolestný okamžik.

Lituje jej o to více, že mistr byl do poslední chvíle myšlenkově čilý. „Bylo s ním nádherné povídání. Zažil toho hodně a neváhal se o to podělit. A i když občas začal trochu zeširoka, paměť mu sloužila skvěle. Měl tady třeba haldu knížek. Když něco potřeboval najít, přesně věděl, který svazek má kde otevřít,“ říká sedmašedesátiletý důchodce.

A jak by slavného umělce charakterizoval po lidské stránce? „Nebyl to žádný nafoukanec. Přišel, poklábosil, v pohodě. Ale měl jeden takový hendikep. Jak pořád žil divadlem, občas mu dělalo potíže rozlišit, co ještě je jeho celoživotní láska a co už praktický život. Pořád přemýšlel jako divadelník,“ usmívá se Coufal, který si uchovává jednu obzvláště cennou památku. Je jí spis s podrobným vysvětlením, jak to bylo se zrušením Krejčova Divadla Za branou. „To je hodně zajímavé počtení,“ uzavírá Jaroslav Coufal.