„Pan režisér se vždycky hlásil k Pelhřimovu i k našemu spolku. Tenkrát před lety začínal společně s bratry Lipskými i Jiřím Lírem právě tady,“ připomíná režisérka souboru Rieger Marie Steinhauserová.

Základem je čtení

Do svého rodiště se vracel rád. Zrovna od ochotníků pravidelně dostával pozvánky na různá výročí. Když mohl, přijel. A se samozřejmostí sobě vlastní udílel otcovské rady. „Pořád nám třeba opakoval, že pokud chceme hru bezvadně pochopit, musíme ji číst tak dlouho, dokud se nám to nepodaří,“ vypráví režisérka, podle níž si nešlo nevšimnout Krejčovy posedlosti divadlem. „Pamatuji, že jednou za mnou Otomar přišel do práce a začal mi vykládat o Čechovově díle. Sypal ze sebe jeden monolog za druhým, vůbec jej nenapadlo, že já se s ním nemohu co do zběhlosti v té hře měřit. Nezbylo mi než přihlouple přikyvovat, jakože rozumím,“ usmívá se jinak znalkyně divadelního umění.

Poslal aspoň rodinu

Častěji ale byl příliš daleko od domova, než aby mohl přijet. Pokaždé místo sebe poslal alespoň telegram. Anebo rovnou své nejbližší. „Hodně jsme stáli o jeho návštěvu, když se nám podařilo propašovat na jeviště Provaz o jednom konci, což byla tehdy zakázaná hra jeho Divadla Za branou. Otomar byl zrovna ve Švédsku. Zato dorazila manželka, syn i asistentka režie. Byl to příjemný večer,“ vybavuje si Steinhauserová, která obdivovala Krejčovu práci už jako studentka pražské fakulty.

Když začal divadelní světoběžník k stáru dojíždět do Skrýšova stále častěji, přesunulo se setkávání spíše do soukromé roviny. Výjimkou byl rok 2004, kdy pelhřimovští ochotníci slavili 110 let od založení svého spolku.

Tehdy se Otomar Krejča objevil mezi nimi opět a vlastně i naposledy. Soubor nastudoval Naše furianty, představení více než symbolické. Krejčovi kdysi v Národním divadle příslušela právě role Bláhy. Při této příležitosti také pronesl před vyprodaným solničním domem nezapomenutelnou větu o divadle jako o posledním místě, kde ještě mluví lidé s lidmi.

Vzpomínku si uchovává i další z lídrů souboru Zdeněk Martínek. „Pro tuto oslavu jsme vymysleli takovou recesi, anketu mezi Pelhřimáky o nejlepšího herce. Já jsem skončil třetí, ale bylo to stejné, jako kdybych vyhrál. Cenu mi totiž předával právě Otomar Krejča,“ vysvětluje Martínek.