„Pořád se musí něco dít. Pokud je člověk zvyklý být celý život v jednom kole a pak z toho najednou vypadne, pěstuje si macešky na vlastních prsou,“ povídá za měsíc dvaasedmdesátiletý chlapík z obořišťského zámečku.

Lékař léčí, příroda  a pohyb uzdravují

Třeba do luštění Sudoku se pustil s takovým zaujetím, že dnes zná veškeré jeho systémy. Křížovky jej nebaví, raději si pověsí na krk myslivecký dalekohled a vyrazí do přírody. Anebo někam na pořádnou procházku.

„Začalo to tím, že jsem byl v Pelhřimově u lékaře a nechtělo se mi čekat na odvoz. Tak jsem se vydal zpátky pěšky. Bylo to fajn,“ vzpomíná Bečka na desetikilometrový výšlap. Dodnes občas vyrazí třeba před obědem do Ústrašína a zpátky.

„To byste nevěřili, jak potom chutná,“ usmívá se. Kromě toho se stará o ptačí voliéru umístěnou na zámecké chodbě. Také chová králíka.
„Ten je ale teď hrozně zanedbaný za ty dny, co jsme byli pryč,“ připomíná Bečka ostravský výlet pro čestné uznání za fotografickou práci, s níž žádné cavyky nedělá. „Fotografoval jsem ještě jako kluk. Občas mě to ještě chytne i teď,“ mávne rukou.

Zato ale pečuje o květiny. Zrovna si přečetl příručku o tom, jak správně zacházet s oleandrem. A výhledově plánuje zruinovat sázkařskou loterii Sportka. „Jsou určité kombinace čísel, které vycházejí častěji,“ zamýšlí se.

Nechtěl zůstat sám

Na to, že jeho život nebyl jako pírko, raději ani nemyslí. Narodil se ve Vyskytné, protože byl synem kulaka, pšenka mu tam nekvetla.
Následovalo nucené stěhování na Chrudimsko. Ústrky ze strany lidí, jimž byl nepohodlný, tehdy byly na denním pořádku.

„Už je to pryč. Tady je mi fajn. Nejvíce jsem se bál toho, že na stará kolena zůstanu někde úplně sám. A to mi v domově nehrozí,“ uzavírá klidně Josef Bečka.