Byl i na Kubě, v Kostarice či v Sao Paulu, mohl zůstat v Americe. Třiapadesátiletý válečný veterán se ale vrátil a nyní o tom všem dokončuje v Pelhřimově knihu.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohl pustit do psaní?
Byla to spontánní myšlenka. Kamarádi mě předtím hecovali, ať něco napíšu, že mám o čem. Dlouho jsem se k tomu neměl, bál jsem se, že bych to nesvedl. Jednou jsem se vydal na procházku do přírody. Tam se mi to rozleželo v hlavě a řekl jsem si, že to zkusím.

Měl jste z psaní dobrý pocit?
Zpočátku to nebylo nic moc. Nejsem žádný spisovatel, neuměl jsem v tom chodit. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, jak to celé pojmout. Spoustu stránek jsem zmačkal. Hodně mi pomohla Marie Vytopilová, která má s knihami ohromné zkušenosti. Teď už jsem rád, že jsem se k tomu odhodlal. Už kvůli sobě.

Jaký žánr jste zvolil?
Původně jsem pomýšlel na cosi podobného cestopisu. Později jsem se ale rozhodl, že to postavím na vzpomínkách. Říkejme tomu tedy paměti.

A jak se bude říkat samotné knize?
Nazval jsem ji Už to bude.

Máte na mysli něco konkrétního?
Spočívá v tom pointa celého příběhu. Jaká, to pochopitelně neprozradím. Ať si to každý přečte sám (smích). Do měsíce bych rád předal rukopis do tiskárny.

I letmé nahlédnutí do něho ale nasvědčuje tomu, že tohle nebude řadová knížka.
Znovu opakuji, že nejsem žádný literát. Je to napsané bezprostředně, někomu to může připadat až syrové. S tím jsem do toho šel. Psal jsem o tom, co jsem prožil, o myšlenkách, které mě při tom napadaly. To všechno ale bez přikrášlování, aby si čtenář mohl udělat dokonalý obrázek. Není to žádný Harry Potter, jen čistá pravda. A že je to místy až tvrdé? Však ona to třeba v Srbsku taky žádná legrace nebyla.

Kterou ze svých vojenských misí považujete za nebezpečnější?
Na první pohled by se mohlo zdát, že horší to bylo v sedmadevadesátém v Bosně. Muslimové, bojové jednotky, červené barety a tak. Jenže tam jsme měli jasný mandát a hlavně spoustu moderních zbraní. Naše jednotky vzbuzovaly respekt, což se o předchozí mírové misi Unprofor říci nedalo. Byli jsme tam vlastně jako pozorovatelé bez výraznějších zkušeností, o použití zbraní se moc mluvit nedalo. Srbové to věděli, o to více si na nás dovolovali.

Co vás vlastně přimělo k tomu, přimíchat se do občanské války?
Někdo prohlašuje, že šel plnit rozkaz, já to řeknu na rovinu. Devadesát procent z nás to udělalo kvůli penězům. Osmdesát tisíc korun měsíčně, to tehdy byl hodně slušný plat. Já jsem navíc trochu dobrodružná povaha, chtěl jsem poznat svět.

Můžete zmínit zážitek, který vám odtamtud nejvíce utkvěl v paměti?
Nejhůře jsem snášel pohled na tamní utrápené děti. Ony navíc občanskou válku nechápou. Hlídkovali jsme tenkrát v oblasti bosenské muslimské enklávy. Jeden chlapec mi tam ukazoval stehna pořezaná od bajonetu. Do ran mu sypali sůl. Rozplakal se, jen na to pomyslel. Anebo Nikaragua, kam jsem ještě za předchozího režimu vyrazil na sběr kávy. Panovala tam příšerná chudoba, děti podvyživené, prostě hrůza. Občas z toho mívám špatné spaní. Zase ale i špatná zkušenost člověka obohatí. Mnohem více si pak váží toho, co má.

A jak se tedy má válečný veterán?
V současnosti nic moc. Začlenit se zpátky není snadné. Mohl jsem zůstat vojákem z povolání. To jsem ale odmítl, bylo toho dost. Pak jsem chvíli dělal policistu, naposledy dělníka ve Valeu. Masové propouštění se týkalo i mě, tak jsem bez práce. Ještě více mě ale mrzí, že jsem zůstal sám. Ten pocit mě ubíjí. Asi i proto jsem se pustil do psaní, abych na to nemusel myslet.

Vzal byste něco zpátky?
Dříve jsem býval hrozně ctižádostivý, musel jsem mít všechno hned. Dnes bych byl trochu skromnější. Na to ale obyčejně přijdete až časem.