Nasadit masku a honem dovnitř

Sotva seběhne schodištěm poslední dítě, ulicí už si to šine houkající hasičský vůz. Jakmile dobrzdí před školou, ze stupaček seskakují členové zásahové jednotky dobrovolného sboru.

Dva z nich si kvapně nasazují dýchací masku a zatímco jejich kolegové natahují hadice, průzkumníci utíkají dovnitř. To už ale v ulici propuká malé pozdvižení. „Co se stalo,“ zajímá se trochu rozrušená starší žena. „Nebojte, paní, máme cvičení,“ uklidňuje velitel zásahu Pavel Krejčí.

Jeho svěřenci uvnitř staré budovy si ale počínají, jakoby z dílny doopravdy šlehaly plameny. „Uvnitř leží jedna zraněná osoba. Nadýchala se kouře, má zranění na hlavě a noze. Zavolejte záchranku,“ hlásí do vysílačky Ondřej Havel, zatímco další dva hasiči již poskytují figurantovi první pomoc.

Zlomenou nohu zpevnili dřívkem

Tržnou ránu na čele překrývají obvazem, zlomenou holenní kost umně zpevňují dřevěnou latí, jichž se v dílně povaluje spousta. Pak opatrně pokládají muže na nosítka. „Sanitka je na cestě. Vyneste zraněného ven,“ ozve se z vysílačky další velitelův pokyn. Před budovou, kde policisté usměrňují dopravu a dělají místo vozu rychlé záchranné služby, už postávají davy zvědavců. Mezi nimi pochopitelně i samotní školáci.

„Hasičem bych tedy být nechtěl. Musí to být strašně náročné,“ praví uznale jeden z přihlížejících žáků Jaroslav Miko. „Dobrá akce. Alespoň víme, a co přesně dělat, kdyby fakt hořelo,“ přidává se David Dvořák.

Super akce, hlásí učenlivý hasič

Takřka totéž si myslí o čtvrtečním ranním cvičení i samotní dobrovolní hasiči. „Třeba pro mě je dnešek hrozně moc důležitý. U hasičů jsem krátce, tohle se nikde jinde nenaučím,“ povídá ještě zadýchaný čtyřiadvacetiletý Ondřej Havel bezprostředně poté, co Pavel Krejčí vyhlásil konec zásahu.

„Hlavně pro mladé kluky je to vynikající věc. Když jde doopravdy do tuhého, dopředu vědí, na co sáhnout. A vedli si moc dobře,“ podotýká Antonín Vondráček, se čtyřicetiletou praxí suverénně nejzkušenější člen zásahové jednotky humpoleckého dobrovolného sboru.