Jiří Šimek byl doopravdy úplně vším. V mládí nadějným cvičencem letos oslavujícího Sokola, později oporou řady sportovních mužstev Jiskry, kolikrát zároveň i trenérem a funkcionářem.

Nyní šéfuje sedmasedmesátiletý činovník celé humpolecké tělovýchově se všemi jejími půvaby a bolestmi. „Žádné takové ambice jsem neměl, vyplynulo to z okolností,“ říká o svém vůdčím postavení Jiří Šimek.

Sokol si letos připomíná stopadesátileté výročí. Můžete zavzpomínat na působení v této jednotě?
Mé sportovní začátky jsou spojené právě se členstvím v Sokole. Vstoupil jsem tam velice záhy po konci druhé světové války. Bylo mi dvanáct let, od té doby se účastním dění v různých oddílech. Rád ale vzpomínám na tehdejší Sokol. Byla to velice dobře organizovaná jednota, v níž šlo kromě tělesné zdatnosti také o osobnostní rozvoj. Cvičitelé byli velice kultivovaní lidé, dbali na kázeň při sportování i v životě. Sokol se podílel také na šíření vlastenectví. A nepěstovala se tam zdaleka pouze nářaďová cvičení, jak se lidé často mylně domnívají. Velice propracovaný byl kupříkladu model propojení tělocviku a lehké atletiky.

Cvičení ale představovalo vhodný základ pro další sportování. Nechybí to dneska trochu?
Tuhle základní myšlenku jsem dlouhá léta razil. Někdy v šedesátých letech se začaly objevovat různé novátorské přístupy ke sportování. Vpodstatě šlo o to, že zaniknuvští Sokol nahradily hodiny základní tělesné výchovy, které měly za úkol zajistit základní zdatnost. Když se tenkrát mluvilo o náplni tělocviku, vždycky jsem říkal, že proč vymýšlet vymyšlené. Právě sokolské cvičení představuje vhodný základ pro pozdější přechod ke všem sportům.

Kam sahá minulost humpoleckého sokolského hnutí?
Humpolecký Sokol má velmi bohatou historii. S krátkým přerušením za druhé světové války tady působí od roku 1868. Zapomenout samozřejmě nelze ani na takzvané sjednocení tělovýchovy v roce 1948, po níž se Sokol jako takový dočkal obnovy teprve po roce 1989.

Můžete porovnat poválečné sportování s tím soudobým?
Asi největší rozdíl spatřuji v otázce financování sportu. Účinkování Sokola bylo závislé na sponzorství, jakémsi mecenášství. Největší podíl na úhradě provozu sportovišť měla samotná členská základna. Členské příspěvky přitom byly dostupné každému, jako chlapci jsme platili za cvičení korunu. Humpolečtí Sokolové měli poměrně důstojné zázemí. Stála tu na  tehdejší dobu moderní tělocvična, kterou projektoval architekt Krásný, mimochodem ten samý člověk, který navrhl pražský Tyršův dům. Už tehdy ale fungovalo určité propojení na město. Pamatuji, že na výstavbě Sokolovny se podílelo také. Jestliže porovnáme rozsah možností ke sportování v Humpolci, ten zůstal přibližně stejný.

Čemu všemu jste vy osobně holdoval?
Začínal jsem s nářaďovým tělocvikem. V roce 1951, těsně před zánikem Sokola, jsem působil jako sportovní gymnasta v dorosteneckém krajském družstvu. To už jsem ale zároveň hrál tenis, přivedl mě k němu jeden z vůbec nejlepších humpoleckých cvičitelů Jiří Poláček. Tento sport se tenkrát těšil ve městě obrovskému rozmachu. Až do roku 1952 jsme měli v jihlavském kraji výkonnostně nejlepší tenisovou mládež. Pravidelně jsme jezdili i na Pardubickou juniorku. Na gymnáziu jsem se seznámil s dalšími sporty, kupříkladu s basketbalem a s národní házenou, jíž jsem posléze dlouhá léta holdoval. Opět díky kantorům tu byla i atletika, v níž jsem dělal sprinty a hod oštěpem.

Pro vás ale očividně zůstal pohyb něčím více než zpestřením středoškolského života.
Sportovat jsem nepřestal ani v dospělosti. Pěstoval jsem národní házenou, zakládal jsem basketbalový oddíl, v některých dalších jsem funkcionařil. Dělal jsem dokonce i rozhodčího.

Jak jste tohle všechno stíhal? Co na to říkala rodina?
Bylo to náročné. Když jsme třeba v národní házené hráli první ligu, trénovali jsme třikrát týdně. V sobotu a v neděli se jezdívalo na  zápasy třeba i na opačný konec republiky. Měl jsem rodinu, tři děti, civilní zaměstnání. Moje manželka však měla pro tuhle vášeň velké pochopení, za což jsem jí vděčný.

A dnes jste předsedou Jiskry.
Žádnou takovou ambici jsem nikdy neměl, vždycky jsem se cítil lépe na hřišti. Prostě to nějak vyplynulo z okolností.

Jak si podle vás humpolecká tělovýchova nyní stojí?
Pěstování sportovních aktivit má v Humpolci velkou tradici i díky tomu, že zdejší  občané uvažují pokrokově. Tuto myšlenku vždycky podporovala i samospráva, tudíž se dařilo budovat potřebná sportoviště. Díky tomu tu dnes máme vedle starobylé, leč plně funkční Sokolovny i moderní halu, házenkářský areál. Je tu i zimní stadion, fotbalové hřiště s umělým trávníkem, potřebné modernizace se dočkal i atletický stadion. Jenom bych se rád dočkal ještě  vylepšení tenisového areálu, jehož stav souvisí se společenskými změnami ve městě po roce 1949.


Tehdejší vládnoucí garnitura bílému sportu nepřála?
Tenis byl braný jako buržoazní sport pro smetánku. Jeden čas tu oddíl dokonce zanikl. Dneska je to samozřejmě jiné, ale myslím, že tenhle sport by si zasloužil pomoci. V porovnání s ostatními kluby v kraji mají naši tenisté zázemí suverénně nejhorší, mladíci přitom patří k republikové špičce.

Jedna věc však jsou krásná  sportoviště, druhá zaplatit jejich provoz.
To je pravda. Tělovýchově nyní zůstal areál Sokolovny plus atletický ovál a také samostatný házenkářský areál. O všechno ostatní se již stará město, které nás navíc finančně podporuje. Díky němu to jakž takž utáhneme. Smutné je, že na státní úrovni se dnes tato otázka takřka neřeší, ačkoliv sportovní hnutí je hluboce zakořeněné do národních tradic a podporu si zaslouží. Je také nutné si uvědomit, že špičkoví sportovci pochází z podmínek podobných kupříkladu těm v naší jednotě. Přitom stát tam ty peníze dávat nechce, nebo neumí.

A jak si stojí sportoviště po technické stránce?
Ačkoliv byla tato zařízení  čtyřicet let v rukou státu, přebírali jsme je vesměs ve slušném stavu. Na to se tady vždycky hledělo, aby stavebně bylo všechno v pořádku. Druhá věc je otázka dalších nákladů. Dneska třeba řešíme opravu střechy na historické Sokolovně, pro niž je to otázka bytí a nebytí. Bavíme se tu o opravě v řádu milionů korun.

Předsednictví v Jiskře ale určitě není jenom o starostech.
K radosti mi stačí už jenom pohled do tělocvičen plných sportujících lidí. I v pokročilém věku se v Humpolci rád zajdu podívat na jakýkoliv sport, ať už je to v rámci naší jednoty či se jedná třeba o fotbalisty nebo hokejisty, kteří působí samostatně. Úžasně aktivní jsou ale i stolní tenisté a málokdo ví, že máme kupříkladu také lukostřelce. Nerad bych ale na někoho zapomněl.

A co vy? Určitě se něčemu dodnes stále věnujete také.
Bez pohybu bych nemohl zůstat. Donedávna jsem hrával s partou stolní tenis. Celoročně chodím pravidelně na tenis. I když jsem si musel dát ze zdravotních důvodů pětiletou přestávku, všechno se vyřešilo a pinkat mohu opět. Pokud přeje počasí, vyjedu si na lyže. To vždycky byla další moje velká láska.

Jiří Šimek

- 77 letý předseda tělovýchovné jednoty Jiskra
- nestor humpoleckého sportu, pamětník sokolských časů
- byl členem většiny tamních oddílů, ať už jako aktivní sportovec, trenér, vedoucí mužstva či oddílu
- v civilu pracoval dlouhá léta na odboru dopravy okresního úřadu
- ženatý, tři děti