Kliknutím zvětšíteOnoho lednového rána prováděl šéf malé dřevařské a tesařské firmy James W. Marshall pravidelnou obhlídku denních prací na vodní pile, kterou stavěl pro švýcarského přistěhovalce Johna Suttera v oblasti Coloma v podhůří Sierra Nevady.
Během předchozí noci nechal Marshall protékat vodu odpadním kanálem, aby spláchl nahromaděnou špínu a štěrk, a teď se šel podívat, jak tato jednoduchá operace dopadla. Najednou se zarazil: na dně koryta si všiml několika kovově se lesknoucích zrnek, jež tam zanechala tekoucí voda. Když je posbíral a prohlédl si je zblízka, byl si téměř stoprocentně jistý, že to je zlato.
Hlavně klid
Stále ale nepodléhal žádnému vzrušení. Vůbec netušil, co tento jeho náhodný objev v následujících dnech vyvolá. Dál se staral především o dokončení prací na pile. Na druhé straně se se svým objevem netajil a ukázal ho jak ostatním chlapům ze své dřevařské party, tak Sutterovi.
Oba si pak společně přečetli, co se o zlatě píše v encyklopedii, a zkusili několik primitivních testů na ověření jeho pravosti. Na jejich základě došli k závěru, že to zlato skutečně je, a dohodli se na partnerství při jeho případné těžbě.
Sutter v tu chvíli nicméně ještě neviděl v tomto obchodu budoucnost. Byl to podnikatel, který by spíše mohl být inspirací k tragické postavě statkáře McBaina z filmu Tenkrát na Západě: toužil získat na americkém Západě co nejvíce půdy a vybudovat na ní své město.
Tento záměr se mu začal dokonce zčásti dařit. V době, kdy přicestoval ze Švýcarska do Kalifornie, patřila tato země stále ještě Mexiku, a Sutter v ní získal velké pozemky pod příslibem mexickému guvernérovi, že pomůže „podepřít a udržet její hranici proti indiánům, Rusům, Američanům a Britům“, jak zaznamenal spisovatel Richard H. Dillon v knize Kapitán John Sutter: Svatý hříšník údolí Sacramento.
Jak už to bývá, ve chvíli, kdy měl pozemky přiklepnuty, začal postupovat opačně: evropským přistěhovalcům aktivně pomáhal v cestě do Kalifornie. „Těm, kteří vstoupili do země, jsem obstarával pasy… Podporoval jsem imigraci, ačkoli Mexičané byli proti ní. Sympatizoval jsem s Američany, zatímco oni je nenáviděli,“ cituje Sutterova slova web Historynet v článku John Sutter a kalifornští indiáni.
Populace Kalifornie se v té době skládala z asi 6,5 tisíce Kaliforňanů (lidí španělského nebo mexického původu), 700 cizinců (především Američanů) a 150 tisíc původních obyvatel amerického kontinentu (indiánů), jejichž počet se od příchodu Španělů v roce 1769 snížil na polovinu. Kaliforňané žili na rozlehlých rančích podobných tomu, jaký budoval Sutter. Pozemky k jejich vybudování jim přidělila vláda.
V roce 1846 vypukla o Kalifornii válka mezi Mexikem a Spojenými státy, v níž USA po dvou letech bojů zvítězily a převzaly nad Kalifornií vládu. Sutter se v tomto střetu angažoval jako jeden z vůdců kalifornských rebelů usilujících o nezávislost Kalifornie, výsledek války ale uznal a vyvěsil nad svými pozemky americkou vlajku. Teď měl to, co chtěl: hodně půdy, na níž mohl budovat vlastní město, kterému dal jméno Fort Sutter (dnes je součástí kalifornské metropole Sacramento).
Snímek Sutterovy vodní pily z roku 1850. Muž v popředí byl dlouho považován za Jamese W. Marshalla, ale historici nakonec dospěli k závěru, že tomu tak není. Spíše šlo o fotografova asistenta, zachyceného kvůli měřítku
Objev zlata ho sice zaujal, ale především se obával, aby mu nenarušil jeho vlastní plány týkající se budování osady a hospodaření. Na druhé straně mu docházel význam nálezu, takže začal pracovat na tom, aby se stal legitimním vlastníkem co největšího množství pozemků v okolí zlatonosné řeky American, jež se zdála být zdrojem bohatství.
Zlatá horečka propuká
Sutterův plán nález zlata utajit ale selhal na dělnících z Marshallovy dřevařské firmy, kteří byli svědky jeho objevu. Těm to samozřejmě nedalo, začali se k řece vracet sami a brzy měli rovněž svých pár zrnek ceněného žlutého kovu.
Když jimi začali platit v místním obchodě, jenž patřil Samuelu Brannanovi, přednímu americkému mormonovi, podnikateli a současně tiskovému vydavateli, uvědomil si tento mazaný byznysmen, že zlatá horečka by mohla znamenat zlatý důl především pro něj.
Vlastnil totiž „jediný obchod mezi San Franciskem a zlatými nalezišti“ a rychle mu došlo, že tato pozice by mu mohla vynést obrovské zisky. Okamžitě skoupil všechny krumpáče, lopaty a pánve v co nejširší oblasti, aby je měl na skladě, a pak spustil bez skrupulí velmi ostrou reklamní kampaň: pobíhal po ulicích San Franciska, v ruce držel skleněnou lahvičku se zlatými zrnky, která získal od dřevařů, a křičel: „Zlato! Zlato na řece American!“
Pánve na rýžování zlata, které on sám koupil po dvaceti centech, brzy prodával v ceně 15 dolarů za kus. „V polovině června byly obchody v San Francisku prázdné. Většina mužské populace tohoto města odešla dolovat zlato. Zbytek Kalifornie ji brzy následoval,“ uvádí web PBS. Brannanova kampaň spustila největší zlatou horečku a největší migrační vlnu v historii Ameriky.
„V době Marshallova objevu činila neindiánská populace Kalifornie asi 14 tisíc lidí. Do konce roku 1849 vzrostl tento počet na téměř 100 tisíc a do roku 1852 nadále narůstal na přibližně 250 tisíc obyvatel,“ popisuje tento příval Kalifornská správa přírodních parků.
Kalifornští zlatokopové na dobové litografii zachycující důlní operace na západním pobřeží řeky Sacramento
Zlatou horečku silně povzbudilo nejenom to, že rýžoviště zlata se ukázala být skutečně bohatá, ale také výjimečná geologická okolnost, že tento kov se dal snadno těžit – právě díky tomu, že se nacházel ve zlatonosném štěrku na dně kalifornských řek. Toho opět využil Brannan, který propagoval rýžování zlata v Kalifornii jako „nejlepší příležitost, jaká se kdy na jakékoli těžební hranici nabízela“.
Některé tehdejší noviny, zejména ve vylidněných městech, to viděly trochu jinak: „Celou zemí od San Franciska po Los Angeles a od mořského pobřeží až po úpatí pohoří Sierra Nevada duní pokřik ‚ZLATO, ZLATO, ZLATO!‘ zatímco pole zůstávají napůl neoseta, domy napůl nedostavěny a všechno se zanedbává kromě výroby lopat a krumpáčů.“
Nebezpečná cesta devětačtyřicátníků
Dne 19. srpna 1848 informovaly o objevu zlata v Kalifornii noviny New York Herald coby první deník na východním pobřeží a v prosinci potvrdil reálnost tohoto objevu tehdejší americký prezident James K. Pork.
To zvedlo v následujícím roce obrovské zástupy přistěhovalců (později se jim začalo říkat podle zmíněného roku devětačtyřicátníci) z tuctu zemí včetně Čímy, kteří tak vytvořili na okraji Ameriky pestrou multietnickou společnost a stali se příslušníky první kalifornské zlatokopecké generace.
Zlatý sen vedl tyto muže i ženy k riskování života na neobyčejně strastiplné cestě, jejíž nebezpečí docela věrně vystihuje již zmíněná písnička Greenhorns, nazvaná Přes pláně:
„Dva měsíce ti potrvá ta cesta přes pláně, koukej, ať vždycky z čeho máš vařit svý snídaně, protože k čertu dojedeš při bídným vaření, i tvoje mula musí žrát, jináč ti zcepení… A taky proti rudochům drž stráže za noci, po dlouhejch denních pochodech propuknou nemoci, horečka, to je špatná věc, ta lidi poráží, a kdo je marod, nemůže stát v noci na stráži.“
Píseň vystihuje poměry, jaké panovaly na 3220 kilometrů dlouhém trailu přes souš, kde zlatokopecké kolony skutečně občas ohrožovali válečníci domorodých kmenů, ale daleko větším zabijákem se tu ukázaly být tyfus a cholera. Nemoci zabíjely i dobrodruhy, kteří se vydali pěšky přes Panamskou šíji.
Dřevěné koryto pro vyplachování zrnek zlata. Pomocí těchto koryt se vyplachoval písek pomalu tekoucí vodou. Těžší zrnka zlata se usazovala na dně
Ti prospektoři, kteří dali přednost plavbě po moři a snažili se dostat se z východního na západní pobřeží obeplutím mysu Horn, zase riskovali svůj život v častých bouřích a více než osmimetrových vlnách, jež jsou v této oblasti běžným jevem. „V 19. století byl mys Horn hlavní překážkou na cestě za kalifornským zlatem. Mnozí za zlaté horečky skončili svůj život v bouřlivých vodách na jihu Ameriky,“ napsal před časem výstižně Daniel Vodička z Lodních novin.
Příběhy zlaté horečky
Zlatá horečka v Kalifornii trvala až do roku 1855 a neustala vlastně ani poté. Zanechala za sebou neuvěřitelné množství silných lidských příběhů mužů, jako byl například Alanzo Delano. Dobrodruh, kterého v roce 1850 znala většina mužů a žen v Kalifornii.
„Zachránil naše město, když se ztratila víra a naděje,“ napsal kronikář Elmer Stevens v roce 1948 v bulletinu historické společnosti Nevady, citovaném na webu Nevada County Gold.
Delano, přáteli nazývaný Starý pařez, vyrazil do Kalifornie v již zmíněném roce 1849 a prožil v ní dalších 25 let. Tento původní profesí obchodník z Indiany se stal v San Francisku korespondentem tamějších novin Pacific News a začal posílat na východ stovky zpráv o životě zlatokopů, psaných živým a vtipným jazykem, jež údajně inspirovaly i takového spisovatele, jako byl Mark Twain.
Ačkoli také hledal zlato, úspěšnější byl právě jako novinář, agent zasilatelské společnosti Wells Fargo a později jako bankéř. Právě v té době zachránil nově vybudované zlatokopecké městečko Grass Valley, tedy Travnaté údolí (název sám navrhl). V roce 1855 zachvátila celý kraj finanční panika a došlo k runu na banky, tedy k hromadnému vybírání vkladů, jež nemůže žádná banka ustát, pokud jej nějak nezastaví.
Delano vyskočil na pult své přepážky a zapřísahal se před shromážděnými klienty, že prodá svůj osobní majetek a zaplatí každý dolar, pokud banka zkrachuje. Podařilo se mu tak run zastavit.
Zlatá horečka nastartovala americkou ekonomiku, podnítila výstavbu americké železniční sítě a stala se zhmotněním amerického snu. Bohužel, pro muže, jenž stál u jejího zrodu, Johna Suttera toužícího vybudovat vlastní město, se stala osudnou přesně tak, jak předvídal. Příiv přistěhovalců zničil všechno, na čem pracoval, a Sutter zkrachoval. Pozemky musel prodat, aby se zbavil dluhů. Město Sutterville, které toužil postavit, získalo jméno Sacramento podle stejnojmenné řeky. Sutter toto jméno nenáviděl; ze Sacramenta se však později stalo hlavní město Kalifornie.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
