Kliknutím zvětšíteJe to jedna z nejmrazivějších scén slavného snímku Čelisti režiséra Stevena Spielberga. Samotářského lovce žraloků kapitána Quinta zaskočí při noční pitce s oceánografem Hooperem a městským šéfem policie Brodym otázka po odstraněném tetování na paži, která ho dovede k traumatickým vzpomínkám a chmurnému monologu.
Možná i vy si pamatujete, jak tento proslov začíná: "Japonská ponorka nám narvala dvě torpéda do boku, šéfe. Vraceli jsme se do Leyte z ostrova Tinian, dovezli jsme tam bombu. Hirošimskou bombu. Dvanáct set chlapů šlo do vody. Loď se potopila za 12 minut. Kolem čtvrtý ráno se objevil první žralok, tygří…"
Quintova řeč, vložená do filmového scénáře (v románu Petera Benchleyho, který byl předlohou filmu, se nic takového nevyskytuje), je poměrně přesným převyprávěním skutečné historické události, od níž 30. července uplynulo právě 75 let. Na ztroskotané námořníky z lodi Indianapolis, která vinou administrativního pochybení nebyla tři dny vůbec pohřešována, zaútočily v oceánu stovky žraloků, jež je začali nemilosrdně likvidovat. Muži ve vodě tak čelili nejen žízni, hladu, spalujícímu žáru a slané vodě znečištěné tunami nafty, ale také hlubině plné nevyzpytatelných dravců, proti nimž neměli žádnou obranu. Ti, co přežili, si do dalšího života odnesli trauma, které je pronásledovalo ještě po mnoha letech.
Všichni byli k smrti vyděšení
Jedním z těchto mužů byl i massachusettský rodák Harlan Twible, v červnu 1945 čerstvý absolvent námořní akademie USA, přidělený na křižník jako palubní důstojník. V té době byl plný mladického sebevědomí a tajně doufal, že se mu podaří zapsat se něčím do historie. O pár dní později už o takovou poctu vůbec nestál…
Dne 26. července se nacházel i s Indianapolisem v přístavišti na ostrově Tinian jihozápadně od Saipanu. Tento ostrov Američané obsadili v roce 1944 a vytvořili z něj základnu pro své bombardéry mířící nad Japonsko. Onoho červencového dne však šlo zřejmě o něco jiného než o běžný bombardovací nálet. Když se Twible zadíval přes molo, všiml si neobvykle velkého kontingentu "mosazi", jak vojáci přezdívali vysoce postaveným důstojníkům. Admirálové, generálové, všichni, kdo v armádním životě ostrova něco znamenali, ti všichni byli v tu chvíli na molu, kde loď Indianapolis vykládala svůj náklad.
Mladý důstojník shromáždění tolika vojenských "hlavounů" nechápal. Mise jeho lodi byla totiž přísně tajná, takže ani jako člen její posádky nevěděl, že je právě svědkem vyložení životně důležitých součástí první jaderné bomby na světě. "Všichni ti důležití se seběhli, aby přivítali to, o čem jsme se až později dozvěděli, že to byla bomba," svěřil se Twible před časem historikovi Sethu Paridonovi z amerického Národního muzea druhé světové války v New Orleans.
Z Tinianu, kde se její hlavní náklad přestěhoval do bombardéru Enola Gay, zamířila loď na ostrov Guam, s rozkazem spojit se s dalšími americkými silami v oblasti filipínského ostrova Leyte a připravit se k invazi do Japonska. Dne 29. července směřoval "Indy", jak křižníku námořníci přezdívali, rychlostí 17 uzlů ke své flotile, bez doprovodu a sám. V prvních minutách po půlnoci ho japonská ponorka I-58 pod velením Mochitsury Hašimota zasáhla dvěma torpédy. Jedno torpédo vybuchlo na přídi, druhé zasáhlo téměř přesně střed lodi poblíž muničního skladu.
Výsledná exploze doslova rozervala lodní kýl a vyřadila veškerou energii. Křižníku nebylo pomoci. Rychle se začal potápět přídí napřed.
Twible se v tu chvíli nacházel na palubě a marně se rozhlížel po důstojnících, kteří by mu pomohli nějak zvládnout vypuknuvší chaos. "Všichni jsme věděli, že jsme v maléru. Tak jsem převzal velení a řekl jsem mužům kolem, ať se zavěsí na všechno, na co můžou. Když se náklon lodi zvětšil až moc, vydal jsem rozkaz opustit loď. Ale nikdo ji neopustil. Tak jsem zařval: "Za mnou!" a všichni šli tak rychle, že to bylo až neuvěřitelné."
Twible skočil do vody a okamžitě začal plavat od lodi. Ta se po pouhých 12 minutách potopila a s sebou do hlubin vzala i bezmála 300 mužů posádky.
Devět set jich zůstalo v záchranných vestách a v několika málo záchranných člunech nad hladinou, ale o jejich osudu ani o pozici nikdo z amerického námořnictva nevěděl. Nouzový signál Indianapolis odvysílat nestačila, dvě vzdálená centra sledující její polohu si myslela, že s lodí zřejmě komunikuje to druhé, takže po ztracení spojení nevyvolala poplach. K dovršení všeho zlého nezareagovaly ani vojenské úřady v přístavu na ostrově Leyte poté, co tam loď nedorazila. Jen ji přepsaly do seznamu lodí, které mají připlout další den…
Muže ve vodě tak nikdo nehledal. A před nimi byl nesmírně náročný úkol přežít na otevřeném moři. Řada z nich, včetně Twiblea, byla po výbuchu torpéda zraněná, mnozí velmi vážně. "Všichni byli k smrti vyděšení. Protože to všechno byly osmnáctileté až devatenáctileté děti," vzpomínal bývalý námořní důstojník. Navzdory svému mládí se však námořníci podle něj chovali ukázněně. "Nikdo se nepral ani nezmatkoval. Jenom se všichni báli."
Aby se ochránili, začali se trosečníci ve vodě formovat do skupin. Když vyšlo slunce, spočítal Twible všechny hlavy, které kolem sebe viděl. Zjistil, že kolem něj plave 325 mužů, za něž zodpovídá jako jediný důstojník v dosahu.
Následovaly čtyři děsivé dny, během nichž už ztráceli víru, že je někdy někdo zachrání. "Snažil jsem se, aby věřili, že budou zachráněni, ale ani za živého Boha jsem netušil, zda se to stane. Bál jsem se o muže, ne o sebe. Pořád jsem se soustředil na to, abychom zachránili všechny, které můžeme."
Když zaútočí žralok
V mužích nadnášených vodou uprostřed moře plného žraloků zatím narůstalo zoufalství a strach. Právě žraločí útoky jsou v souvislosti s tragédií Indianapolisu připomínány nejčastěji, i když přesný počet jejich obětí se nikdy nepodařilo zjistit. Důvodem bylo, že trosečníci z lodi byli v moři rozprostřeni po velké ploše a ne všude panovala stejná situace. Řada přeživších z Indianapolisu později vypověděla, že za celé čtyři dny ve vodě žádného žraloka nikdy nespatřila.
Muži z Twibleho skupiny, přivázaní k několika dřevěným troskám, však mezi těmito šťastlivci nebyli. Pokud se některý vznášel dál od ostatních, žraloci ho popadli, což dovedlo důstojníka k tomu, aby zorganizoval "žraločí hlídky". Právě ty popsal ve filmu Čelisti kapitán Quint v podání herce Roberta Shawa: šlo o to, aby se muži udrželi pohromadě, a když se žralok přiblížil k jejich skupině, začali ho kopat a bít, aby ho donutili odplavat. Většinou to fungovalo, ale i tak si mořští dravci vybírali mezi přeživšími děsivé "mýtné". Twible proto trval na tom, aby byli všichni zemřelí muži odříznuti od trosek a odstrčeni do moře, aby ti, kteří ještě zůstávali naživu, neviděli, jak také mohou skončit.
Po čtyřech dnech a pěti nocích zahlédl trosečníky konečně pilot amerického námořnictva na rutinním hlídkovém letu. Jeho zprávu "mnoho mužů ve vodě" zachytil další pilot Adrian Marks v kokpitu amerického létajícího člunu PBY Catalina a předal ji nedalekému torpédoborci Cecil Doyle. Sám pak u mužů jako první přistál a začal je nakládat, přestože v žádném případě nemohl pojmout všechny. Pro všechny však znamenal obrovskou morální podporu, protože konečně věděli, že se pomoc blíží. Nakonec vyzvedl z vody 56 vyčerpaných trosečníků, s nimiž se houpal na vlnách obklopen dalšími muži rozesetými po velké ploše, dokud v noci nedorazil torpédoborec Cecil Doyle. Ten převzal prvních 56 zachráněných, načež následovalo několikadenní pročesávání celé oblasti šesticí lodí, jimž se podařilo vylovit dalších 260 mužů. Z 900 mužů, kteří šli do vody, jich přežilo jen 316.
Harlan Twible zůstal po válce u námořnictva a v jeho službách prodělal ještě korejskou válku. Do výslužby odešel v roce 1958 v důsledku zdravotních problémů, které mu přinesl dlouhý pobyt v moři po ztroskotání Indianapolisu. O zážitcích z přelomu července a srpna 1945 dlouho nechtěl mluvit, nakonec však změnil názor, aby nevymizela vzpomínka na jeho druhy, kteří nepřežili.
Nešťastný kapitán
Tragédie křižníku Indianapolisu těžce poznamenala také život jeho velitele, námořního kapitána Charlese McVaye. Patřil sice mezi zachráněné, ale poválečný soud ho shledal vinným ze ztráty lodě - vyčítal mu totiž, že s Indianapolisem nemanévroval. McVayovi nepomohlo ani to, že v jeho prospěch vypovídal zajatý kapitán japonské ponorky, která křižník torpédovala. Podle jeho slov by manévrování lodi nijak nepomohlo, protože byla zkrátka na dostřel.
Soud sice upustil od McVayova potrestání, ale zarazil mu služební postup a především jej hluboce psychicky poznamenal. Kapitán brzy na to odešel do civilu a dne 6. listopadu 1968 se zastřelil na zahradě svého domu. Bezprostředním důvodem k sebevraždě byl zřejmě dopis, jenž krátce předtím dostal a v němž mu kdosi opět vyčítal katastrofu lodi.
McVayův osud zůstával dlouho stranou veřejné pozornosti. Až v roce 1991 na něj upozornil televizní film Operace Žralok (v originále Mission of the Shark: The Saga of the U.S.S. Indianapolis), v němž nešťastného velitele ztvárnil herec Stacy Keach. Snímek přesvědčivě dokazoval, že McVay není za tragédii křižníku odpovědný, neměl však výrazný dopad.
K zásadnímu přehodnocení kapitánovy role došlo až v roce 1996, kdy se na základě shlédnutí Spielberových Čelistí začal o věc zajímat teprve jedenáctiletý Hunter Scott z Floridy. Ač se to zdá neuvěřitelné, tento chlapec vyvolal veřejnou kampaň, která nakonec vedla až k posmrtné McVayově rehabilitaci a k tomu, že z kapitánových osobních složek zmizely všechny zmínky o jeho vině.
V roce 2016 byl o osudu prokletého křižníku natočen velkofilm USS Indianapolis: Boj o přežití, v němž roli Charlese McVaye ztvárnil Nicolas Cage. Také tento snímek byl obhajobou tehdejšího kapitánova chování.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
