Podobné je to i s vlaky, rychlovlaky typu pendolina, které vás na východ země z Kyjeva dovezou za šest hodin končí v Kramatorsku, dál už pokračují jen lokální a velmi pomalé spoje. Problém je i s vodou, protože i hlavní potrubí prochází před separatistická území samozvané Doněcké národní republiky. To, co je problémem pro zásobování obyvatel, je dvojnásobnou potíží pro obří ocelárny Azovstal, které jen s vypětím udržují v chodu výrobu oceli.

Nyní ale k téměř úplné blokádě pozemní, kdy Mariupol spojuje s Ukrajinou jen řídká síť cest směrem na západ, přibyla i ruské blokáda Azovského moře. Přes něj Rusové loni postavili most na Krym, a ten zneužívají k tomu, aby zastavovali lodní provoz z přístavu v Mariupolu kdy se jim zlíbí.

„Kvůli této nezákonné blokádě, která je v rozporu s mezinárodními smlouvami, jsme přišli o velké kontrakty s dopravci z Asie a dalších oblastí,“ říká ředitel mariupolského přístavu Oleksandr Olijnyk, když vítá českého ministra zahraničí Tomáše Petříčka, který spolu se svým dánským kolegou Andersem Samuelsenem a šéfem ukrajinské diplomacie Pavlem Klimkinem přístav i Mariupol osobně navštívil.

Rusové na určitý čas zakázali vplouvat a vyplouvat do Mariupolu všem lodím, ale pak po tvrdé reakci Západu blokádu uvolnili. „Zachránili jste nás. Děkujeme,“ říká Olijnyk, který ale zároveň dodává, že to Rusové mohou udělat kdykoli znovu. „Už dnešní omezení nás donutila zkrátit pracovní týden dělníkům v přístavu na čtyři dny. Víc práce pro ně nemáme."

Přes zákopy pro důchod

Jsou ale lidé, kteří jsou na tom ještě hůř, než přístavní dělníci - lidé z vesnic a měst jen několik desítek kilometrů na východ do Mariupolu. Z oblastí, které obsadili separatisté podporovaní ruskými vojáky a důstojníky. Separatisté a Rusko nad tímto území fakticky vládnou, ale důchody a sociální podporu musí tamním lidem vyplácet ukrajinské úřady. Proto se musí tisíce lidí denně vydávat přes podivné „přechody“ přes frontu.

Jeden takový vznikl i nedaleko Mariupolu. Je to něco mezi klasickým hraničním přechodem, vojenskou základnou a bojovým stanovištěm. Jsou tu bunkry, zákopy, po zuby ozbrojení vojáci s plnou výzbrojí a zároveň pohraničníci, celnice i kontrola pasů s notebookem a připojením na mobilní internet.

„Pořád se tu střílí, v různých intervalech a různými zbraněmi. Minulou noc nás tu ostřelovali z minometu,“ říká nevzrušeně ukrajinský desátník v nové americké vojenské uniformě. Nedaleko stojí americký Hummer s těžkým kulometem, jedna z dalších ukázek podpory USA. Zatímco vojáci mají na sobě přílby a těžké neprůstřelné vesty, stovky lidí, čekajících v obyčejných volhách a žigulících na přechod přes frontu, se mohou jen modlit, aby se nedostali do přestřelky nebo aby nenajeli na minu, které tu leží hned na krajnicích silnic.

„Není to válka, ale mír to taky není. Je to hrozná situace“ říká soucitně mladý ukrajinský voják při pohledu na skupinu penzistů, která čeká na možnost návratu domů. Na, jak se tady říká: „Ukrajinou nekontrolovaná území“. „Pro tyhle lidi, co tam zůstali žít, to není život. A už to trvá pět let, pět nekonečných let."