Naše zem umírá. Lidé v Severodoněcku žijí pod zemí a riskují smrt, pryč nechtějí

Dobytí Severodoněcku bude pravděpodobně znamenat kýžené vítězství, po kterém ruská armáda v této fázi války tolik touží. Cesta k tomuto vítězství je však krvavá. Stejně jako při dobytí přístavního města Mariupol, je poseta bezvládnými těly obyvatel města. 

Vybombardovány a rozmetány byly téměř všechny budovy i domy, se zemí byla srovnána veškerá naděje na normální život. 

Strach, zoufalství i hněv

Severodoněck je nyní plný emocí. Cítit zde lze hlavně strach, ale také zoufalství a strašlivý, neutuchající smutek, stejně jako hmatatelný hněv a skutečnou zuřivost. Je to město, které právě teď balancuje na samém okraji života. 

„Viděli jsme zoufalé shánění jídla a vody, protože zásoby pomalu docházejí. Viděli jsme strach, když se starší lidé utíkali schovat, protože na jejich domy neustále dopadaly rakety. Viděli jsme rozpaky a hanbu těch, kteří se tam drží, ale jsou nuceni žít v bídě pod zemí,“ píší reportéři serveru Sky News. 

Demonstrace i noční zabíjení. Rusové čelí v Melitopolu ukrajinským partyzánům

„Takhle nás nenatáčejte. Nechceme, aby svět viděl, jak teď žijeme,“ prosili novináře místní. Ženy i muži v žalostném stavu nedostali své důchody, nemají palivo do generátorů na světlo, nemají chleba. Lidé žijí v hrozných podmínkách. Taková je realita dnešního Severodoněcku, třetího největšího města Luhanské oblasti.

Město je pod neustálým, neúprosným bombardováním. Ruské jednotky se derou kupředu a ukrajinské síly svádějí, jak se zdá, stále marnější boj o jeho obranu.

Ovládnutí Donbasu

Jakmile Severodoněck a jeho partnerské město Lysyčansk padnou, bude celá luhanská oblast Donbasu pod kontrolou Ruska. A z toho vyplývá, že ruská armáda se pravděpodobně pokusí postupovat dál a bude se snažit dobýt i druhou polovinu Donbasu. 

Kreml, který zažil neúspěchy při pokusech o obklíčení a dobytí hlavního města Kyjeva a druhého největšího města Ukrajiny Charkova, to bude vykreslovat jako významné vítězství. Pokud k němu skutečně dojde, bude to město a obě armády stát obrovskou cenu. Je překvapivé, že uprostřed tohoto nevybíravého a krvavého boje o Severodoněck stále zůstává mnoho civilistů. 

Jsou zalezlí v ponurých, vlhkých krytech nebo ve sklepích. Vycházejí jen na chvíli, aby si uvařili jídlo na otevřeném ohni nebo hledali vodu, a to vše za neustálého rizika, že budou ostřelováni.

Je zde mnoho starých lidí, kteří buď odejít nemohou, nebo se rozhodli zůstat. Důvody, proč neutíkají, jsou složité.

Pouta s Ruskem

Mnozí z obyvatel se prostě nedokážou přimět k tomu, aby opustili domovy a komunity, ve kterých celý život vyrůstali. Mezi některými je patrný zarputilý optimismus a překvapivá odhodlaná statečnost.

V celé oblasti existují také hluboká pouta k Rusku. Mnozí z místních tam stále mají příbuzné, ve městě se mluví ukrajinsky i rusky. Možná i proto někteří z nich věří ruské propagandě, kterou je léta krmí Kremlem kontrolovaná média. Ta tvrdí, že Rusové Ukrajinu osvobozují od nacistů.

Hrůza jménem filtrace. Rusové brutálně třídí Ukrajince, podezřelí musí do tábora

A mnozí jednoduše jen doufají, že se věci časem vrátí do normálu. Dříve, než budou uprostřed této bitvy zabiti i oni.  

Tma, vlhko a nemoci

„Tohle je moje země. Tohle je náš domov," řekl Vladimir, který kdysi ve městě vyučoval literaturu. „Musím přežít pro svou rodinu.“ Žije ve vlhkém velkém sklepě, kde je většinu dne tma. Světlo zapínají jen na půl hodiny denně, pohání ho generátor, jehož palivo rychle dochází.

V celém prostoru se nachází asi stovka lidí, včetně malé skupinky dětí. V oddělených prostorách jsou schovaní psi. Soukromí se lidé snaží vytvořit tím, že mezi postele vyrobené z palet věší deky a prostěradla. 

Buča vydala další krvavé svědectví. Místní dětský tábor se stal popravištěm

Tanya je samozvanou vedoucí tohoto úkrytu. Více než cokoliv jiného je zde slyšet kašlání a dávení obyvatel. „Je slyšet, že je tu hodně nemocí. Tenhle protiatomový kryt postavil Sovětský svaz a je tu taky hodně prachu a vlhkosti. Dřív tu bylo víc lidí, ale pár jich bylo evakuováno,“ řekla Tanya.

Když však vzápětí obchází skupiny lidí, říká jim o možnosti evakuace a trvá na tom, že to může být poslední šance, nikdo tuto nabídku nevyužívá.

Moje země umírá

Zbytky normálního života se nachází v malém středisku pomoci, které je ukryto ve městě a zoufale se snaží zůstat mimo palebnou linii. Řídí jej skupina maximálně dvaceti dobrovolníků. 

Ti se stále snaží doručovat krabice s potravinami těm, kteří uvízli ve svých domovech. Vždy naloží několik málo vozidel, která jsou ještě v provozu, a vyrážejí, aby rozvezli zásoby do domů v okolí, kde se ještě nacházejí nějací obyvatelé. Při rozvozu se často vyhýbají raketám Grad, které dopadají na okolní ulice, a nad hlavami slyší děsivý hvizd střel.

Civilisty prý ostřelují obě země

Mezi dobrovolníky, kteří rozvážejí lahve s vodou, jsou i dva důchodci. Staří muži na sklonku života každodenně podstupují obrovské riziko, aby pomohli svým bližním.

Jeden z nich reportérům řekl, že se jmenuje Valerij a je mu 69 let. „Moje země umírá,“ říká a po tvářích se mu kutálejí slzy. Když si je utře, rozhodně dodává: „Ale my zvítězíme,“ udeří pěstí do stolu a odchází dále pomáhat. 

Zvěrstva v Buče: Zabíjení civilistů ruskými vojáky prokazují nové důkazy

Další využívá své auto, do kterého nakládá zásoby. Oleksij Yarovoy je také jedním z těch, kteří lidem rozváží jídlo. „Je to velmi nebezpečné. Při rozvozu projíždím frontovou linií. Spousta lidí se často ptá, kdo koho zrovna ostřeluje,“ říká.

On sám se domnívá, že civilisty ostřelují i ukrajinské jednotky. A dodává: „Je to tak, můj osobní názor je, že obě armády ani neví, odkud ostřelují.“

Peklo na zemi

Vitalij, který stejně jako mnozí jiní nechce uvádět své příjmení, říká, že je ze speciální policejní jednotky a má brutálně realistický pohled na to, co se ve městě děje. „Je to peklo. Za prvé, ostřeluje se zde každý den. Za druhé, je tu spousta mrtvých. Za třetí, jsou tu humanitární problémy. Lidé nemají vodu na pití. Musí sbírat a pít dešťovou vodu a nemají dostatek jídla. Je velmi důležité evakuovat co nejvíce lidí do Lysyčanska,“ popisuje realitu všedních dní v Severodoněcku.

„Je to opravdové peklo a spousta dětí je zraněná. Ne fyzicky, ale psychicky. Jsou to děti války. To je to poslední, na co bych chtěl myslet a co bych chtěl ve své zemi. Je to velmi zlé,“ ukončuje své vyprávění zasmušile. 

Odmítání evakuace

Složitou humanitární situaci se v Severodoněcku snaží řešit i francouzská nevládní organizace Road to Relief, která má za cíl posbírat co nejvíce obyvatel města, naložit je do dodávky a odvézt do alespoň částečného bezpečí. 

Mnoho obyvatel ale odejít odmítá. „Zkoušeli jsme všechno. Prosili jsme, křičeli jsme, říkali jsme jim, že je to jejich poslední šance, a oni stále nechtějí odejít,“  řekla pracovníkům střediska pomoci jedna ze zakladatelek organizace Emma Inglanová.

Válka na Ukrajině je připravila o nohy i ruce. Teď se svěřili s děsivými příběhy

S tímto přístupem se bohužel dobrovolníci setkávají čím dál častěji. Obyvatelé jsou vystrašení a odmítají komukoliv důvěřovat. Na cestu se vydávají jen velmi odvážní nebo velmi zoufalí lidé. 

„Hlavní most byl vyhozen do povětří. Všude kolem jsou tanky. Naznačuje to, že frontová linie je teď přímo tady ve městě. Rusové město téměř obklíčili, a proto trváme na tom, prosíme, žadoníme, aby šli s námi. Snažíme se jim říct, že zítra už k žádné evakuaci dojít nemusí,“ popisuje své náročné poslání Emma.