Španělsko se v roce 1941 nacházelo ve velmi tíživé situaci. Zdevastovaná země se ještě nevzpamatovala z tříleté občanské války, která skončila o dva roky dříve vítězstvím fašistického režimu pod vedením diktátorského generála Francisca Franca, když začala další válka světová. To vše přineslo španělským obyvatelům zejména extrémní chudobu, v níž nebylo možné dbát pořádně ani na běžnou údržbu domů, natož na jejich zajištění proti přírodním katastrofám.
Jakákoli drobná chyba mohla v takové konstelaci spustit katastrofu, o čemž se o víkendu 15. a 16. února 1941 přesvědčilo tragickým způsobem historické přístavní město Santandera na severu Španělska.
Ohnivá vichřice
Onu sobotu 15. února 1941 vál od časného rána silný jihovýchodní vítr. Informace o jeho rychlosti se sice nedochovaly, protože všechny měřící přístroje v Santanderu podlehly zkáze v ohni, ale podle toho, jak rychle šířil zkázu a plameny, se odhaduje, že odpovídal síle mistralu, ženoucímu se rychlostí až 180 kilometrů v hodině.
Oheň vypukl v podvečer v Cádizské ulici nedaleko doků. Nikdy se přesně nezjistilo, co přesně jej způsobilo a kde ožil příslovečný první plamínek. Spekulovalo se o vzplanutí sazí v jednom z komínů nebo o elektrickém zkratu, plameny se však rozletěly příliš rychle, příliš daleko a příliš ničivě na to, aby se původní ohnisko dalo zjistit.
Z ulice poblíž přístavu se oheň rozšířil do středověkého jádra města severozápadním směrem. Většina budov v této části města byla postavena ze dřeva a měla šindelové střechy, což v kombinaci s vichřicí způsobovalo, že se oheň rychle pohyboval od domu k domu. Brzy zasáhl katedrálu vybudovanou na jednom z nejvyšších míst ve městě, jež bohužel přitáhla požár jako komín a měla velký vliv na to, že přeskočil i do okolních ulic.
Prudkost hoření a silná vichřice navíc odřízla přístavní město od komunikačního spojení se zbytkem země. Ačkoli se již přehoupla noc a začala neděle, v Santanderu se stále neobjevovala žádná pomoc, protože v celém regionu ještě nikdo nic nevěděl.
Boj s plameny
První hasiči dorazili do přístavu až v neděli kolem sedmé večer z Burgosu, zhruba 24 hodin poté, co požár vypukl. Brzy na to se objevily hasičské vozy i z dalších měst: Bilbaa, San Sebastianu, Ovieda, Gijónu, Avilésu, Madridu a dalších. Začal boj s časem i s plameny.
V pondělí 17. února 1941 došlo k neštěstí, jež si bohužel vyžádalo i lidský život: na hasiče Juliana Sancheze z Madridu se zřítil jeden z ohořelých domů. Sanchez samotné zhroucení stavby ještě přežil a jeho kolegové ho vytáhli, později však v nemocnici podlehl utrpěným zraněním.
Odpoledne týž den se konečně utišil vítr, což ostatním požárníkům umožnilo dostat oheň pod kontrolu a začít ho likvidovat. Během následujících dvou týdnů se ve městě vystřídalo celkem více než 72 tisíc hasičů. To nejhorší se podařilo zvládnout ještě během pondělí, poslední lokální ohniska zlikvidovali hasiči do 15 dnů.
Když bylo konečně po všem, začalo Španělsko sčítat škody. Jedna věc se jevila téměř zázračná: nešťastný Sanchez zůstal přes obrovitý rozsah požáru jeho jedinou obětí, nikdo další o život nepřišel.
Materiální škody však byly doslova gigantické. Během 40 hodin největší ohnivé bouře bylo do základů spáleno 376 budov, z toho 200 během pouhých tří hodin. O své domovy přišlo na 10 tisíc lidí, představujících zhruba 10 procent obyvatel Santanderu. Sedm tisíc lidí ztratilo práci, protože jejich firmy a podniky lehly popelem.
Staré centrum města bylo úplně zničeno, kromě katedrály Nanebevzetí Panny Marie podlehly plamenům i další nejcennější historické památky, včetně 37 nejstarších městských ulic a místního paláce.
Obnova města
Katastrofa měla významný dopad na další urbanistický rozvoj města, protože nebylo obnoveno v původní podobě. Hlavní důraz při rekonstrukci byl kladen na obchodní orientaci a lepší dopravní obslužnost celého města, Santander také získal nové centrální náměstí.
Ve městě vyrostly stovky nových budov a střed města prošel rozsáhlou transformací. Obnovy v přibližně původní podobě se dočkala vlastně jen katedrála, ostatní zničené církevní stavby byly postaveny znovu. Velká část rekonstrukce byla dokončena do roku 1954, celková obnova města v plném rozsahu však trvala 25 let.