Kliknutím zvětšítePříběh lodi Titanic byl vyprávěn nesčetněkrát a jistě ještě mnohokrát vyprávěn bude. V následujícím textu se pokusíme připomenout některé kapitoly z jeho dějin, jejichž podrobnosti nejsou tak známé.
Třeba to, že posledním žijícím mužským trosečníkem z Titaniku byl syn slovenského rodáka, a zemřel teprve před jedenadvaceti lety.
Že navzdory velkému nebezpečí požívání alkoholu v mrazu vydržel ve vodě nejdéle jeden namol opilý námořník.
Že jeden z hudebníků lodního orchestru se i ve smrti odmítl odloučit od svého nástroje a raději si ho přivázal k tělu.
Že Titanic „zabíjel“ ještě dlouho po svém potopení - a oběťmi tohoto „sekundárního“ a neočekávaného masakru se stalo mnoho Čechů.
A konečně, že objevení Titaniku bylo spojeno s tajnou misí během studené války - války, která nejednou hrozila tím, že přeroste do horké fáze.
Kapelník, co nepřestal hrát
Z 2200 lidí na Titaniku jich zahynulo více než 1500, ale mrtvých by bylo možná ještě mnohem více, kdyby někteří muži na palubě do poslední chvíle nevykonávali svou povinnost navzdory vlastnímu nebezpečí - a za tuto obětavost nezaplatili cenu nejvyšší.
Týkalo se to například pětatřiceti strojníků a topičů v zadních kotelnách v podpalubí lodi, kteří ještě po druhé hodině ranní, více než dvě hodiny poté, co se Titanic střetl v ledovém severním Atlantském oceánu s ledovcovou krou, stále ještě pracovali a udržovali v provozu čerpadla. Díky jejich nezměrnému úsilí se Titanic udržel na hladině zhruba o hodinu déle, než přímo na lodi odhadoval její hlavní konstruktér Thomas Andrews, který jako první rozpoznal, že Titanic se potopí. Na lodi díky tomu ještě po druhé hodině ranní svítila světla, což zabraňovalo panice, a radista Jack Phillips mohl ještě odvysílat několik posledních volání o pomoc.
Všechny tyto statečné muže stála jejich obětavost život, nestačili se již nalodit na žádný člun a žádný je ani nevytáhl živé z vody.
Panice se snažil do poslední chvíle zabránit také osmičlenný lodní orchestr pod vedením kapelníka Wallace Henryho Hartleyho, který se po rozkaze nalodit ženy a děti do člunů přesunul na člunovou palubu, a tam hrál pro uklidnění nervů během spouštění záchranných člunů cestujícím veselé a optimistické melodie, zejména svižný ragtime.
Ve chvíli, kdy již bylo zřejmé, že se Titanic neodvratně potopí, a kdy jeho kapitán Edward J. Smith vydal posádce povolení k opuštění lodi, dal Hartley znamení svým mužům, aby změnili repertoár a začal hrát jemně a vznešeně se linoucí melodii, která se stala jejich rozloučením. Některé prameny uvádějí, že hudebníci hráli náboženskou skladbu „Blíž k tobě, Bože, blíž“, jež se objevuje i v řadě filmů o katastrofě. Podle spisovatele Miloše Hubáčka, autora knihy Titanic, však šlo ve skutečnosti o episkopální hymnu Podzim.
„Hudba, kterou hráli, se stala jejich vlastním rekviem a dávali jim právo být zapsáni na seznam věčné slávy,“ napsal Lawrence Beesley, jeden z přeživších trosečníků z Titaniku, o muzikantech, kteří stejně jako strojníci všichni při katastrofě zahynuli a ani jeden z nich se nenalodil na žádný ze záchranných člunů.
Mrtvé tělo kapelníka Hartleyho našla a vyzvedla necelé dva týdny po potopení Titaniku loď Mackay-Bennett. Několik tiskových zpráv o této události potvrdilo, že kapelník byl nalezen „plně oblečen s hudebním pouzdrem připoutaným k tělu“. V pouzdru se našly zachovalé notové zápisy. Hartley byl pochován s poctami jako hrdina. Pohřební průvod s jeho rakví sledovalo na 30 tisíc lidí, kteří přišli vzdát statečnému hudebníkovi poslední poctu.
Nezdolný opilec
Mezi předměty, které záchranné a pátrací lodě objevily v dnech po katastrofě nedaleko místa potopení Titaniku, patřila také lehátka z horní paluby, naházená z potápějícího se Titaniku do vody, aby posloužila jako improvizované prámy (až do dnešních dnů se jich dochovalo sedm).
Není bohužel známo, že by někomu zvlášť pomohla. Lidé ve vodě umírali na podchlazení, doslova v ledové vodě umrzali, a tomu lehátka ani stoly nemohly nijak bránit.
Existuje však jeden příběh, který se výše zmíněnému scénáři vymykal. Je to příběh vrchního lodního pekaře Charlese Joughina.
Také Joughin patřil k těm, kdo se snažili do poslední chvíle pracovat. Když uslyšel signály svolávající muže k obsluze záchranných člunů, rozhodl se vybavit čluny proviantem, takže shromáždil svých třináct podřízených, každému z nich naložil čtyři bochníky chleba a poslal je na člunovou palubu.
Pak se ve své kabině důkladně přiopil whiskou a v lehce podroušeném stavu se dostavil k člunu číslo 10, do nějž byl podle rozpisu posádky přidělen. Všiml si ale, že ženy, které měly do člunů nastoupit jako první, se bojí opustit loď, takže je začal obcházet, odvelel je ke svému člunu a doslova je do něj naházel. V danou chvíli mu za to asi moc vděčné nebyly, ale přesto jim jeho opilecky přímočaré chování zachránilo život.
Sám se nakonec do člunu ani nenalodil, podle svých slov proto, aby nedával ostatním špatný příklad, a místo toho se vrátil pít do své kabiny. Nevzrušilo ho ani to, kdy zjistil, že pode dveřmi se už vlévá do kabiny mořská voda.
Kolem druhé hodiny se o něco opilejší než předtím vypotácel zpátky na člunovou palubu a zjistil, že všechny čluny jsou už pryč. Poté sešel o palubu níž a z oken její promenádní části začal vyhazovat židle a zmíněná lehátka, aby je trosečníci ve vodě mohli případně využít. Naházel jich tam asi padesát a po nakloněné zádi se dostal až na záď lodi, kam se snažila uchýlit většina trosečníků, kteří se nedostali do člunů.
Ve 2:15 (podíval se v tu chvíli na hodinky a pak je schoval do kapsy) začal Titanik prudce zajíždět do vody. Když zajela záď pod hladinu, vrchní pekař vkročil do vody a později prohlásil, že si ani nenamočil hlavu. Následně začal plavat, přičemž byl nadnášen záchrannou vestou. Po nějaké době se dostal k převrácenému skládacímu člunu, na nějž se již před ním dokázalo z vody vyšplhat asi 25 mužů včetně druhého důstojníka z Titaniku Charlese Lightollera, jenž na něm nyní velel a dbal na jeho vyvážení.
Joughina už na vratký trup vylézt nenechali, riziko zvrhnutí bylo příliš vysoké. Musel tak zůstat ve vodě, přidržován svým známým, kuchařem Maynardem, který mu seshora podal ruku.
Ostatní trosečníci, kteří skončili přímo v moři, umrzali nejpozději po půl hodině, opilý Joughin však vydržel v ledové vodě s teplotou dva stupně pod bodem mrazu celou hodinu a dalších dvacet minut. Teprve pak byl zachráněn, protože k převrácenému plavidlu připluly další dva čluny (č. 12 a 4), aby převzaly trosečníky. K jednomu z těchto člunů po jeho přiblížení sám přeplaval a byl do něj vytažen.
Joughinova záchrana je o to neuvěřitelnější, že byl opilý - lidskému tělu se totiž v zimě stahují cévy a zpomaluje proudění krve, což má zajistit ochranu nejdůležitějších vnitřních orgánů. Alkohol cévy roztahuje a urychluje proudění krve do celého těla, čímž sice vzniká falešný pocit tepla, ale ochranu životně důležitých orgánů to snižuje; v Joughinově případu však tato rovnice, zdá se, neplatila.
Sirotci z Titaniku
Jedním z příběhů, který se dotýká i historie našeho státu, je osud tzv. sirotků z Titaniku. Šlo o dva malé chlapce ve věku čtyři a dva roky, jež byli usazeni do jednoho z posledních záchranných člunů a neměli s sebou doprovod. Když k záchranným člunům doplula loď Carpathia a všichni přeživší se ocitli na její palubě, stali se tito chlapci oříškem pro posádku, protože neuměli anglicky, neměli u sebe doklady a nikdo je neznal.
Podle seznamu cestujících se přišlo na to, že cestovali ve druhé třídě s otcem Louisem M. Hoffmanem a jmenovat se měli Momon a Lolo. Na lodi se jich ujala franouzsky mluvící Margaret Haysová, jíž rozuměli.
Po příjezdu Carpathie do New Yorku začaly úřady pátrat po příbuzných obou chlapců a zveřejnily jejich fotografie. Následně se jim přihlásila Marcelle Carettová, Francouzka italského původu, která v nich poznala své syny.
Pro úřady měla jedno překvapení: chlapci se ve skutečnosti nejmenovali Momon a Lolo, ale Michel a Edmond, a jejich otec nebyl Louis M. Hoffman, ale slovenský rodák Michel Navratil, krejčí, který se narodil v Seredi a od roku 1902 žil v Nice. S Carettovou se oženil v roce 1907, ale začátkem roku 1912 se rozvedli.
Děti byly svěřeny do péči matce, což Navratil těžce nesl a rozhodl se oba chlapce unést. Oba si od manželky vyzvedl pod záminkou velikonočního výletu, ale místo, aby je v domluveném čase vrátil, s nimi ujel přes Monte Carlo do Anglie a pod smyšleným jménem koupil pro všechny lístky na Titanic. Hodlal se syny opustit Evropu a usadit se v Americe, ostatním pasažérům na lodi tvrdil, že je vdovec.
Když se loď potápěla, oba chlapce oblékl, vyvedl na horní palubu a posadil je do záchranného člunu D, posledního, který se podařilo spustit na vodu bez úhony a neporušený. Sám zůstal na lodi a katastrofu nepřežil. „Otec vešel do kabiny, kde jsme spali. Teple mne oblékl a vzal do náruče. Totéž udělal neznámý člověk s mým bratrem. Doteď mne to dojímá, když na to myslím. Věděli, že zemřou,“ vzpomínal v roce 1982 Michel Marcel Navratil v knize Les Enfants du Titanic, kterou napsala jeho vnučka. On sám se dožil bezmála 93 let a zemřel 30. ledna 2001 jako vůbec poslední žijící mužský pasažér Titaniku.
Titanic přispěl ke zkáze Eastlandu
Do dějin rodáků z naší země se Titanic podivným a hrůzným způsobem zapsal ještě jednou, paradoxně více než tři roky po své zkáze. Svým způsobem měl totiž podíl na další lodní katastrofě, převrhnutí parníku Eastland v chicagském přístavu, k němuž došlo 24. července 1915.
Na Eastland se ten den nalodilo celkem 2572 cestujících, z nichž plnou třetinu tvořili čeští přistěhovalci, jichž bylo v té době Chicago plné. Šlo o výletní plavbu, kterou od svých šéfů dostali za odměnu rodiny zaměstnanců společnosti Western Electric Company. Spousta z nich obsadila horní palubu, aby mohli mávat svým příbuzným a známým na pevnině, přičemž je nikdo neupozornil na to, že Eastland nebyl původně stavěn jako výletní loď a sloužil k převážení ovoce. Nahromadění cestujících ho proto začalo přetěžovat a loď se rozkymácela
A právě k tomu přispěla také tři roky stará katastrofa Titaniku, respektive - paradoxně - snaha amerických úřadů takovým katastrofám předejít.
Na Titaniku totiž nebyl dostatek záchranných člunů pro všech 2200 cestujících, ale zhruba jen pro 1200. Když to při vyšetřování vyšlo najevo, vedlo to k přijetí nového amerického federálního zákona, který nařizoval, aby každá loď byla vybavena dostatkem záchranných člunů pro všechny lidi na palubě.
Eastland proto musel zvýšit počet svých záchranných člunů na 37, přičemž každý z nich vážil víc než půl tuny (zhruba 550 kilogramů). Kromě toho musel být na lodi dostatek záchranných vest pro 2570 osob, což byla jeho maximální kapacita.Většinu této hmotnosti nesla horní paluba, přičemž po zvýšení počtu člunů nikdo neprověřil, jak se přidaná váha projevuje na stabilitě lodi a bezpečnosti plavby.
Výsledkem bylo další masové neštěstí. Eastland se ještě v přístavu převrátil a z více než 2,5 tisíce lidí na jeho palubě jich 844 zahynulo, včetně 220 Čechů. Mnoho pramenů uvádí tuto katastrofu pod názvem „tragédie českého Titaniku“.
Hledání Titaniku krylo tajnou misi studené války
Je poměrně známé, že vrak Titaniku objevil v roce 1985 americký oceánograf a podmořský archeolog Robert D. Ballard, méně se však ví, že hledání Titaniku nebylo jediným ani prvořadým úkolem jeho mise.
Podle webu Washingtonian vyslalo americké námořnictvo Ballardovu expedici pod hlavičkou National Geographiku ve skutečnosti na přísně tajnou misi, jíž byl průzkum trosek dvou potopených amerických jaderných ponorek, U.S.S. Thresher a U.S.S. Scorpion. Obě se potopily na dno severního Atlantiku během prvních let studené války. Teprve, když batyskafy našel a zmapoval vrak Scorpionu, mohl Ballard požádat velení, aby směl využít zbývajících 12 dní a přidělené zdroje k prvnímu pátrání po Titaniku.
Studium Scorpionu dovedlo Ballarda k myšlence, která se později ukázala při hledání slavné lodi jako klíčová. Ponorka se potopila v roce 1968 a při své zkáze se zhroutila do sebe a rozpadla. Ballard při jejím nalezení zjistil, že její trosky jsou rozesety na vzdálenost téměř dvou kilometrů. To ho dovedlo k závěru, který se ukázal jako správný: nehledejte loď vcelku, hledejte stopy po jejích troskách.
Spolu se spolupracovníkem Jeanem-Louisem Michelem strávil Ballard stovky hodin na konečným určením oblasti průzkumu, přičemž shromáždili množství údajů o místě katastrofy a nakonec vytyčili jako primární oblast o rozloze asi 260 čtverečních kilometrů. Vrak Titaniku nakonec objevili 1. září 1985 v hloubce 3,8 kilometru.
„Dvanáct minut před jednou hodinou ranní 1. září 1985 se na monitoru zaznamenávajícím záběry pořizované v hlubině videokamerami Arga (batyskafu pátrajícího po vraku, pozn. red.) objevily podivné stíny. Za okamžik bylo zřejmé, že to nemůže být nic jiného než rozptýlené trosky. Trosky Titaniku!“ popsal tyto okamžiky Miloš Hubáček ve své knize Titanic.
Ballard v tu chvíli spal a nikdo z operační místnosti si ho netroufal probudit, dokud nebudou mít jistotu. Troufli si teprve, když uviděli siluetu obrovského lodního kotle. Pro šéfa průzkumu došel kuchař. „Ballard, trápený starostmi, ještě nespal, a když mu bylo řečeno, co se děje, vylítl jako střela. Jediný pohled na monitor mu stačil. Uviděl mohutný válcovitý předmět se třemi hruhovými topeništními otvory v čelní stěně. Nemohlo být pochyb, díval se na jeden z kotlů Titaniku,“ uvedl Hubáček.
Idea „hledat jednotlivé trosky“ se skutečně osvědčila. A nález vraku, jenž na dno dopadl v rozlomeném stavu, konečně přinesl odpovědi na otázky, které po tolik let vzrušovaly další a další generace. Ale i když tyto otázky (například právě to, zda se loď na hladině rozlomila nebo jaké škody skutečně napáchal ledovec) byly zodpovězeny, osud slavné lodi přesto nepřestane lidi fascinovat.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
