Kliknutím zvětšíte„Dnes jsem viděla robota. Létal a chtěl mě zabít,“ zašeptala pětiletá Ksuša zalezlá pod stolem, když ji zrovna její otec Dmytro Bahnenko natáčel na kameru.
Nebylo jasné, co přesně Ksuša ten den viděla, že to v jejích očích vyvolalo tak děsivé představy. Podle Dmytra ale byla velmi rozrušená. I tak vypadala každodenní realita života jeho rodiny v době ruské okupace Chersonu.
Reportérem na vlastní pěst
Od chvíle, kdy 1. března pozdě odpoledne poprvé prošli kolem domu Dmytrovy rodiny ruští vojáci, nebylo podle jeho slov nic jako dřív. Muž se rozhodl, že život za okupace natočí. Nyní dokument zveřejnila stanice BBC Eye.
Z Dmytra se stal ze dne na den v podstatě reportér na plný úvazek. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu natáčet invazi do svého rodného města - jediného ukrajinského regionálního hlavního města, které bylo obsazeno,“ svěřil se BBC.
V prvních dnech to prý v Chersonu vypadalo jako po vymření. Dmytrův dokument nabízí pohled na vylidněné ulice, uzavřené školy, opuštěné vládní budovy a prázdné továrny. Většina lidí se totiž ze strachu raději schovala. Pro Dmytra a jeho ženu bylo v tu chvíli nejdůležitější, aby zajistili bezpečí pětileté dcery. „To, jak ochránit Ksušu před brutalitou ruské invaze a abychom sami zůstali při smyslech, se stalo ústředním tématem našich životů, když jsme se s manželkou Lidií potýkali s novou těžkou realitou,“ popsal tehdejší složitou situaci Dmytro.
Ruská vojska, která obsadila Cherson, se snažila postoupit na nedaleký Mykolajiv a zuřivě ho ostřelovala. „Odtáhli jsme matrace na chodbu - dál od oken - a vymýšleli hry, abychom Ksušu rozptýlili. Stal jsem se expertem na výrobu stínových loutek, mou specialitou jsou pavouci. S Lidií jsme pískáním připomínali ptačí zpěv, abychom přehlušili nekončící hluk, když Ksuša usínala,“ zavzpomínal Dmytro.
Ironií podle něj je, že Ukrajina po desetiletí pomáhala uživit celý svět, avšak on i další obyvatelé Chersonu v prvních dnech okupace jen horko těžko sháněli ty nejzákladnější věci. „Podařilo se mi koupit poslední brambory,“ řekl prý jednou Dmytrovi unavený muž v centru města. Nebylo ještě ani devět hodin ráno.
Protesty proti okupaci
Obyvatelé Chersonu se však nevzdávali. Do několika týdnů se rozhořely protesty proti okupaci. Ruští vojáci podle Dmytra vypadali šokovaně - v jejich představách přišli do Chersonu jako osvoboditelé.
Do odboje proti okupaci se zapojil i on. „Začal jsem jezdit na kole do pravoslavného kostela, kde se scházela místní komunita a odkud jsem mohl pomáhat ostatním s praktickými úkoly. Poznal jsem charismatického kněze, otce Serhije Chudynovyče. Zdálo se, že má zvláštní energii, vrhá se od jednoho projektu k druhému. Vedl komunitní centrum, kavárnu a pojízdné kadeřnictví, a co je možná nejdůležitější, riskoval život tím, že překračoval vojenské linie, aby dovezl léky, které už v Chersonu nebyly k dostání,“ přiblížil Dmytro.
Zdánlivě idylický život v okupované Chersonské oblasti na snímku, který zveřejnila ruská armáda. Svědectví vězněných Ukrajinců ale hovoří jinak…
S knězem o jeho zážitcích mluvil. „Je děsivé, když jedete autem a někdo na vás střílí,“ řekl mu otec Serhij.
Rytmus relativního klidu prokládaný okamžiky extrémního ohrožení se stal pro obyvatele každodenní realitou. Jenže období klidu postupně začalo ubývat.
Pohřeb ukrajinského vojáka jako manifest
Dva týdny poté, co ruská vojska poprvé vstoupila do Chersonu, otec Serhij rozhodl, že uspořádá veřejný pohřeb ukrajinského vojáka zabitého v bojích, a obřad bude živě přenášet pro ty, kteří se ho nemohou zúčastnit. Nebylo to však bez rizika. Otec Serhij totiž připustil, že uctění mrtvého ukrajinského vojáka by mohlo být ruskou armádou považováno za provokaci.
Mezitím všude kolem pokračovaly protesty proti okupaci. Jenže 21. března se nálada ve městě změnila. Ruští vojáci už najednou nebyli z protestů v šoku. Okupační armáda začala na lidi stříkat slzný plyn a házet omračující granáty. Mnoho protestujících bylo zraněno. A děly se i horší věci. Stále více lidí podivně mizelo - aktivisté, lidé s vazbami na ukrajinské úřady, novináři. Některé Rusové unesli z protestů, pro jiné si došli až k nim domů. Některé později propustili, ovšem mnozí už se nevrátili.
Dmytro tak žil v podstatě v permanentním strachu. „Obával jsem se, že budu další na řadě. Jak dlouho bude trvat, než najdou mé zprávy v telefonu jednoho ze zadržených? Nebo mě zastaví a prohledají a objeví moje videa?“ svěřil se BBC.
Následujícího večera se proto sešel se svou těhotnou sestrou Marynou a jejím manželem Vitalijem v domě, kde vyrůstali. Společně diskutovali o válce, a také o možnostech, jak z Chersonu odejít.
Čím dál větší strach
Dmytrova sestra Maryna zjistila, co si řidiči účtují za odvoz lidí z města. Podle Dmytrových vzpomínek začínaly ceny na 1 500 dolarech (zhruba 37 tisících korun, pozn. red.), a to jen za překročení frontové linie a překonání krátké vzdálenosti do Mykolajova.
Bývalá novinářka Teťjana je jednou z žen, které podle svých slov zažily v Chersonu mučení ruskými vojáky
Pro dokumentaristovu sestru a jejího muže šlo o nepředstavitelné částky. „Bylo to pro ně takřka nedostupné, začínali se cítit zoufale. Maryna nechtěla rodit za okupace. A pro Vitalije už nebylo bezpečné chodit do práce. Spravoval soukromé luxusní sídlo - hotel, stáje a malou zoologickou zahradu - za městem, což znamenalo každý den překonat několik kontrolních stanovišť,“ nastínil Dmytro BBC.
Z aktivistického kněze kolaborant
Půdu pod nohama ztrácel také on. „Třicátého března jsem se opět vydal na kole do kostela otce Serhije. Když jsem však dorazil na místo, zjistil jsem, že i jeho už ruské úřady odvezly. Rychle jsem vymazal všechny zprávy, které jsem od něj dostal, a nervózně jsem čekal, až o sobě dá vědět,“ vzpomínal Dmytro.
Ještě ten večer prý kněz napsal na sociální sítě, že byl propuštěn a není zraněn. „Když jsem ho ale pak navštívil v kostele, cítil jsem, že se jako člověk změnil - působil unaveně a roztěkaně. V dalších týdnech se mně i ostatním, kteří ho navštěvovali, stále více vzdaloval. Už ani nechodil do kostela. Když jsem mu zavolal, řekl mi, že je vše v pořádku,“ uvedl Dmytro.
Ke konci dubna knež opět přidal příspěvek na sociální síť. Prozradil, že utekl z Chersonu. A také se přiznal, že ve svém dřívějším statusu lhal. Neznámí ruští muži jej dle jeho nového prohlášení přinutili si kleknout, sevřeli mu hlavu mezi koleny a vyhrožovali mu znásilněním. Pod nátlakem souhlasil, že se stane kolaborantem. „Upřímně se za to stydím,“ uvedl ve svém příspěvku kněz.
Dmytro Bahnenk strávil tajným natáčením odporu svého města proti ruské okupaci tři měsíce. Ve výjimečném filmu pro BBC zachycuje drsnou realitu života pod okupací, kdy se lidem nedostává základních potravin ani léků. Zoufalí lidé utíkají a další začínají mizet.¨
Výslech s granátem v ruce
Z doby života za okupace si Dmytro odnesl i některé kuriózní vzpomínky. „Postupem času jsme se začali cítit stále více sledováni ze všech stran. Chtěli jsme se alespoň na chvíli nějak vzbouřit, rebelovat. A tak jsme s Lidií oslavili naše výročí vloupáním do opuštěného hotelu, kde jsme se navzájem fotili a jedli gruzínské jídlo,“ zavzpomínal s lehkým úsměvem Dmytro.
Po večeři s manželkou vylezli na střechu hotelu a rozhlíželi se kolem. „Naše město jsme teď viděli v novém, zvláštním světle. I ty nejnevinnější detaily nám připadaly zlověstné,“ nastínil Dmytro.
Cherson se měnil doslova před jeho očima. Ruské síly dělaly co mohly, aby město zbavily ukrajinské identity. Vojáci odstranili veškeré ukrajinské vlajky i symboly a zničili pomníky ukrajinských hrdinů. Šestého května navštívil město vysoce postavený ruský politik Andrej Turčak a oznámil: „Rusko je tu navždy. O tom by nemělo být pochyb. Nebude cesty zpět.“
To vše bylo přípravou na oslavy výročí vítězství Rudé armády nad nacistickým Německem 9. května. „Natočil jsem pak obyčejné lidi v Chersonu, jak otevřeně dávají najevo svou podporu Rusům tím, že nosí stužky svatého Jiří - symbol ruského vojenského triumfu,“ poukázal Dmytro na fakt, že na ruské straně stáli i někteří Ukrajinci.
Musíme odjet
Se stále protahující se dobou okupace se stupňoval tlak nejen v ulicích Chersonu, ale také v Dmytrově rodině. „Mého švagra Vitalije navštívila ruská Federální služba bezpečnosti (FSB). Řekl mi, že mu jeden z mužů podal ruční granát, vytáhl závlačku a odešel. Když se vrátil, se smíchem řekl, že to byl jen vtip,“ nastínil Dmytro.
Jiný důstojník FSB podle Dmytrových vzpomínek Vitalijovi řekl, že se má nahlásit úřadům, aby mohl i s Marynou odejít na Krym. Na Ruskem ovládané území se však manželé přestěhovat nechtěli. „Tento incident nám všem připomněl křehkost situace. Maryna s Vitalijem se sbalili a připravili hned na druhý den odjet z města. A my jsme si uvědomili, že nastal moment, kdy musíme odjet taky,“ popsal rozhodující okamžik Dmytro.
Když se se ženou horečně balili, mysleli i na nejhorší možný scénář. Pro případ, že by útěk z Chersonu nepřežili, napsali na papírek informace o jejich dceři Ksuše, včetně toho, koho určují za její opatrovníky. Papírek pak schovali do dceřina pouzdra na průkazku do knihovny.
A pak už se rodina vydala na cestu. „Se sestrou jsme vyrazili v konvoji a nervózně projížděli jedno kontrolní stanoviště za druhým - nepříjemně blízko frontové linie. A pak, po 34 kontrolních stanovištích, jsme spatřili ukrajinskou vlajku. Stejné barvy jako pole žluté řepky a modrá obloha, kterými jsme projížděli. Barvy svobody,“ ukončil své vyprávění Dmytro.
Pět měsíců po útěku z Chersonu žije celá rodina v Kyjevě. Dmytrova sestra Maryna porodila chlapečka.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
