Ve starověkém Řecku byly lázně místem, kde se muži nejenom omývali po svém fyzickém sportovním výkonu, ale kde také probíhaly zasvěcené filozofické diskuse - některá z lázeňských míst doplňovaly za tímto účelem dokonce knihovny.

Ve středověku v Evropě se naopak muži i ženy koupelí téměř úplně vzdali, protože se obávali šíření nemocí. Tělesný zápach se snažili namísto vodou překrýt nejrůznějšími parfémy a vonnými mastmi. Bohatě zdobené flakónky se "zázračnými voňavkami" se staly odznakem blahobytu a dobrého zdraví svého majitele. 

A když přeskočíme do 60. a 70. let 20. století, zjistíme, že i v této době hrály lázeňské domy významnou společenskou roli - například v New Yorku tvořily bezpečné útočiště pro homosexuály, kteří v nich mohli snadno navazovat kontakty, relaxovat a hledat potěšení.

Významu koupele v různých kulturách a epochách lidské historie se věnuje nová kniha "Tělo. Pohled. Moc: kulturní dějiny lázní" uměleckých kurátorek Florence Hudowiczové a Camille Faucourtové. Obě autorky ve svém díle mapují prostřednictvím uměleckých děl a dochovaných historických předmětů vývoj vany i lázeňského a koupelnového vybavení a všímají si, jak se jejich účel i vzhled v různých obdobích měnily. O knize informuje v obsáhlém materiálu CNN.

Není to jen zábava

"Koupel se může jevit jen jako košilaté nebo zábavné téma, ale ve skutečnosti vytváří velmi konkrétní místo a čas pro socializaci. Je to prostor, v němž člověk vystavuje sám sebe - doslova vysvlečeného donaha - a kde komunikujeme sami se sebou, se svým tělem a se svou intimitou, avšak v kontextu veřejných lázní také s ostatními. Nacházíme se tak v čase a prostoru, jaký nemá v našich každodenních sociálních interakcích obdobu," píše kurátorka Camille Faucourtová.

Z 18. století se dochovala fráze, že "čistota se téměř rovná zbožnosti", avšak podvědomé spojování lidské hygieny s "čistotou" v náboženském slova smyslu je ještě mnohem starší.

Kurátorka Florence Hudowiczová zmiňuje v této souvislosti starořecké dramatiky, podle nichž se bravura nebo zhýralost člověka odvíjela od teploty vody, jíž dával přednost. Na řecké keramice z doby kolem roku 425 před naším letopočtem se nám zachovalo zobrazení boha Erose, syna bohyně krásy Afrodity, jak se vznáší nad koupající se ženou. Podle Hudowiczové a Faucortové toto podobenství naznačuje, že koupel představovala předsvatební rituál, jímž se očišťovalo tělo nevěsty, aby se tak zajistila její budoucí plodnost.

Historické artefakty nám hodně prozrazují také o tom, v čem se starověké kultury ve svém přístupu k lázním a koupeli lišily. Zatímco ve starověkém Egyptě se mohli muži i ženy koupat dohromady, ve starém Řecku a Římě vstupovali do lázní odděleně. Starověké malby zobrazují muže při koupeli většinou jako nahé atlety, kteří ze sebe po energickém cvičení vzájemně škrábou ve veřejné lázni špínu, zatímco ženy bývají ztvárňovány v soukromějším prostředí, obklopující kotel vody, někdy oblečené a někdy nahé.

Středověk lázním nefandil

Staří Řekové i Římané si koupání užívali, s nástupem křesťanství se však přístup lidí k veřejné hygieně změnil. Jak dosvědčují například práce svatého Augustina pocházející ze 4. století, prvotní křesťané se střežili "všeho pomíjivého" a tělo mezi takové pomíjivé věci nepochybně patřilo.

Ve středověku se pak církev neochvějně postavila proti "uvolněné morálce" lázeňských domů, jež podle ní neudržovaly muže oddělené od žen a často napomáhaly prostituci.

Další hřebíček do rakve zasadila veřejným lázním morová nákaza, jež začátkem 14. století zachvátila většinu Evropy. Rychle se šířící zákeřná nemoc podněcovala v lidské psychice sklon k tomu, přisoudit jí nějaký zlovolný podnět, jenž tuto ránu úmyslně způsobil. Nenávist pramenící z bezmoci vůči smrtelné infekci se obrátila nejdříve proti Židům, postupně však lidé začali hledat i jiné příčiny.

V 16. století se v obecném povědomí ujala víra, že napařování kůže nebo její máčení ve vodě otevírá póry nemocem. Veřejné parní lázně byly z tohoto důvodu uzavřeny a lidé začali "očišťovat" svá těla bez pomoci vody, například pomocí nejrůznějších mastí a olejů, jimiž si mazali nohy, ruce, ústa a genitálie. Tělesný zápach se snažili zakrýt parfémy, a odznakem moci, bohatství a společenského postavení se proto staly pestře ztvárněné a propracované flakónky a lahvičky.

"Jemné materiály, z nichž byly vyrobeny, a mimořádná kvalita jejich zdobení svědčí o tom, že se lidé i nadále věnovali svému vzhledu a tělesné hygieně s velkou péčí," píše Faucourtová.

Bohatí lidé také s postupem doby začali zadávat umělcům zpracování výtvarných děl s tematikou koupelí. Tento motiv se tak stal například jedním z charakteristických znaků rokoka, tedy uměleckého slohu převážně 18. století - malíři jako Jean-Antoine Watteau nebo François Boucher byli opakovaně poptáváni, aby ztvárnili antické výjevy, v nichž se až s voyeurským zalíbením předváděly svůdné a škádlivě vystavované vnady nahých žen, často řeckých bohyní, zachycených právě při koupeli.

Koupele vrátila věda

V 19. století se začaly lázně do Evropy i do Ameriky opět vracet, na čemž měla nemalý podíl věda, konkrétně nové objevy mikrobiologů, kteří pochopili fungování bakterií a konečně docenili hygienické přednosti mýdla.

Přesto však trvalo až do konce století, než se lázně a bazény staly něčím jiným než výsadou bohatých. Také předsudek, že ponoření do vody vyvolává onemocnění, vydržel ještě několik generací.

Evropský přístup ke koupeli však nebyl zdaleka univerzální. Jak poznamenává Facourtová, například na Středním východě si již od dob Osmanské říše až dodnes udržela velkou popularitu turecká lázeň (hammam), byť její praktické využití s nástupem domácích koupelen kleslo.

Veřejné lázně měly na společnost v různých dobách také svůj politický dopad. Ve starověkém Římě představovaly rozsáhlé lázeňské komplexy prostor, v němž se lidé stýkali a jenž měl dokládat a potvrzovat moc římského císaře, proto šlo často o nádherně a okázale zpracovaná architektonická díla.

Nahota jako symbol zranitelnosti i nadvlády

V soukromí představuje koupelna a vana obvykle jedno z nejintimnějších míst, v nichž se člověk cítí nejkřehčí.

"Když jste nazí, jste zranitelní; proto je sprchová scéna ve filmu Psycho Alfreda Hitchcocka tak šokující," píše v knize "Tělo. Pohled. Moc: kulturní dějiny lázní" kurátor Hendrik Bündge.

Následky zločinu spáchaného v koupelně ukazuje také jedno z nejslavnějších uměleckých děl z období Velké francouzské revoluce. Obraz malíře Jacquese-Louise Davida "Maratova smrt" z roku 1793 zachycuje francouzského revolucionáře a novináře Jeana-Paula Marata, jak leží s probodenou hrudí ve vlastní vaně a v ruce stále ještě drží inkoustem napuštěný brk, zatímco voda ve vaně se barví jeho krví.  

Marata zavraždila Marie-Anne Charlotte Cordayová, zchudlá šlechtična a příznivkyně girondistů, tedy umírněnějších zastánců demokratické republiky, kteří revoluci spustili a získali na svou stranu i krále, postupně ale byli smeteni radikálními "Horaly".

Vytlačování girondistů a zejména poprava francouzského krále Ludvíka XVI. otřásly touto ženou natolik, že se rozhodla s mužem, jenž se na nastolení teroru a hrůzovlády aktivně podílel, veřejně skoncovat. Nakonec ale změnila plán a zabila ho u něj v domě, kam se dostala pod záminkou doručení smyšleného dopisu. Marat jí důvěřoval, takže ji přijal ve vaně, kde se snažil ulevit si od trýznivé lupénky.

Malíř David se s Maratem osobně znal a přátelil, protože sdíleli stejné politické názory. Obraz znázorňující politikovu smrt namaloval jen čtyři měsíce po vraždě a snažil se v něm oslavit Marata jako mučedníka - bezbranného a ušlechtilého.

Zhruba o 150 let později, na sklonku druhé světové války, jež se stala nejstrašnějším válečným konfliktem v lidských dějinách, využili dva umělci nahoty ve vaně naopak k tomu, aby dali najevo moc a nadvládu.

Psal se 30. duben 1945. Američané dobyli Mnichov a do někdejšího Hitlerova bytu vstoupili američtí fotoreportéři Lee Millerová a David E. Sherman. Aby ukázali, že moc německého "führera" už nic neznamená, oba se svlékli a vzájemně se vyfotili v jeho vaně. Na okraj vany postavili Hitlerovu portrétní fotografii, na jeho rohožku před vanou postavili svoje boty, zablácené v čerstvě osvobozeném koncentračním táboře Dachau, a s rozkoší si drbali hlavu a ramena. Hitler se právě ten den v berlínském bunkru zastřelil.

"Vzkaz těchto snímků je zřejmý: vztahy moci se změnily. Američané vstoupili do nejintimnější sféry svého nepřítele. Zabrali mu ji a obsadili ji svými vlastními těly," píše v knize spolupracovnice obou autorek Carolin Potthastová. "Vana se náhle stala jevištěm dokumentujícím přesun politické moci."