Kliknutím zvětšíteSněhová bouře, která v současnosti sužuje Spojené státy a Kanadu, si vyžádala již přes osm desítek lidských životů. Z historického hlediska bohužel nejde o nic zvlášť výjimečného. Velkou bouři (a dokonce ne jenom jednu) zažily Spojené státy třeba už před 110 lety, v roce 1913.
První z těchto bouří udeřila na východní pobřeží Spojených států dne 3. ledna 1913. Šlo o mimotropickou cyklónu, která měla za následek vedle velkých škod i nejnižší potvrzený barometrický tlak v USA, jenž byl v jejím průběhu zaznamenán v Cantonu v New Yorku.
Tento rekord byla později jen jednou vyrovnán, a to dne 7. března 1932 na Block Islandu. Druhý nejnižší rekord byl zaznamenán během severoamerické bouře dne 26. října 2010 v Bigforku v Minnesotě.
Umrzali v lanoví
Symbolem této atlantické bouře se stal zejména osud posádky amerického škuneru Future, který plul s nákladem řeziva z Tampy do Washingtonu.
Bouře škuner zasáhla v pobřežních vodách a učinila ho neovladatelným. Kapitána Larkina a tři členy lodní posádky smetly obrovské vlny přes palubu. Jejich těla se už nikdy nenašla.
Zbývajících šest členů posádky se rozhodlo najít útočiště v lanoví, kde se přivázali ke stěžňům. Bouří zmítané plavidlo brzy zpustlo. Až do 6. ledna s ním tloukly vlny, zatímco muži uvázaní v lanoví postupně umrzali.
Dne 6. ledna konečně zahlédla neovladatelný škuner posádka anglického parníku Asuncion de Larrinaga, která si všimla světlé, těžce poškozené lodi, zahnané bouří na Diamantové mělčiny, nechvalně známý, neustále se měnící shluk mělkých podvodních písčin, který se rozprostírá asi 13 kilometrů od mysu Hatteras u pobřeží Severní Karolíny.
Parník vedený kapitánem J. J. Doylem se v mezích možností opatrně přiblížil a vyprostil lapené námořníky, pro polovinu z nich však bylo už příliš pozdě: jeden už byl zmrzlý, druhý zemřel krátce po nalodění na palubu parníku a třetí podlehl následkům této strašlivé zkušenosti během dvou týdnů v blázinci, kde se měl zotavit. Přežili jen tři.
Důstojníky i posádku parníku Asuncion odměnil za statečnost při záchraně posádky škuneru Future osobně americký prezident Woodrow Wilson. Podle dobového vydání listu Boston Evening dostal kapitán parníku J. J. Doyle pamětní zlaté řetízkové hodinky, rytou stříbrnou plaketu s poděkováním, stříbrnou medaili a navrch vykládaný dalekohled od britské Královské humánní společnosti. První důstojník Fox pak pozlacený dalekohled a všichni členové posádky certifikáty s poděkováním a finanční odměnu.
Zkáza uhelného člunu
Bouře tvrdě zasáhla také newyorský přístav, který byl v těch letech - ještě před nástupem letecké dopravy - mnohem přeplněnější než dnes. Poblíž Battery Parku na jihozápadním cípu Manhattanu se potopil jeden z několika otevřených uhelných člunů, tažených remorkérem Eli B. Conine.
Bouře udeřila na New York mezi šestou a sedmou hodinou ráno. Rychlost větru vzrostla během této jedné hodiny ze zhruba 50 na 100 kilometrů v hodině. Po druhé odpoledne už dosahovala vichřice rychlosti 120 kilometrů za hodinu, s pětiminutovou nárazovou bouří o rychlosti až 138 kilometrů v hodině.
Přibližně v 10 hodin dopoledne vyplul remorkér Eli B. Conine v doprovodu dalších tří menších remorkérů z Edgewateru, přičemž celá flotila táhla vlek 19 uhelných člunů v pěti řadách.
Člun Lilian představoval tehdy obvyklou otevřenou uhelnou bárku, která sice měla mít poklop, ale ten se tehdy příliš nepoužíval, a tak nebyl na člunu osazen. Celý vlek plul nejdříve na jih zhruba proti větru, pak se stočil na východ a na jeho pravobok udeřilo vlnobití vyvolané cyklónou.
Nejmenší z remorkérů se v té chvíli odřízl od konvoje a nechal se jednoduše svézt vlnou, která by ho bez tohoho opatření pravděpodobně potopila. Člun Lilian zaplavila voda.
„Navigátoři vlečných remorkérů věděli nebo měli vědět, že mají na starosti ne jeden, ale několik člunů, naplněných uhlím, které se snadno zaplavují, pokud jsou vystaveny plné síle vln,“ uvedl při soudním procesu projednávajícím tuto nehodu v dubnu 1916 státní zástupce. Podle něj měli vědět i to, že dlouhotrvající jižní vítr rozbouří u Battery Parku moře a že odbočení na východ od Severní řeky bude spojené s vlnobitím na pravoboku. Vinil proto obsluhu remorkérů z chybného úsudku.
Skutečnost, že na člunu Lilian chyběl poklop, který tam měl být, soud za pochybení neoznačil. Podle něj bylo hlavní chybou posádky remorkéru, že za daného počasí s takovým konvojem vyplula a manévrovala tak, jak manévrovala.
Remorkér sám nicméně bouři přečkal a později se stal jednou z legend vlečné lodní dopravy v New Yorku. Loď, která patřila Cornellově parní společnosti (Cornell Steamboat Company), prošla v roce 1926 renovací, při níž byly parní kotel a stroj nahrazeny dieselovým motorem, a jako motorový remorkér poté sloužila v Hudsonském zálivu až do zániku společnosti v roce 1958.
Po jedné bouři přišla ještě horší
Bouře vyvolala i další škody, například odřízla od veškeré komunikace města Newport News a Norfolk ve Virginii, protože přerušila telefonní i telegrafní linky. V Jamesově řece vyvolala bouře přílivovou vlnu.
Přes značné poškození velké části americké dopravy však nebyla lednová bouře roku 1913 tou nejděsivější, jež na Spojené státy americké udeřila. Ta opravdová hrůza přišla o necelých 11 měsíců později, v listopadu 1913.
Takzvaná Velká bouře se stala vůbec nejsmrtelnější a nejničivější bouří v historii severoamerických Velkých jezer. Připravila o život více než 250 lidí, čímž si vysloužila přezdívku „Bílý hurikán“.
Bouře, která zasáhla primárně Hořejší a Michiganské jezero, bičovala jejich hladiny silným větrem o rychlosti až 130 kilometrů v hodině, hustým sněhem, četnými burácejícími bouřkami, mrznoucím deštěm a nebezpečnými vlnami. Ty zničily přes 42 lodí a pohřbily náklad v hodnotě milionu dolarů – včetně uhlí, železné rudy a obilí – o hmotnosti asi 68 300 tun. Mezi ztracené lodě patřily i některé z nejnovějších a největších lodí na Velkých jezerech.
Velká bouře znamenala vážné varování, že ani silný všeobecný průmyslový rozvoj podpořený dostatečně bohatými nalezišti surovin nemusí obstát v konfrontaci s nepřízní počasí.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
