Milada i přes válečné útrapy prožívala jedno z nejkrásnějších období svého života. Na taneční zábavě na prvního máje roku 1940 se po uši zamilovala. Celý večer protancovala s mladým četníkem Františkem Cábou, který ji potom v Lidicích pravidelně navštěvoval a po čase ji požádal o ruku.

Den po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, 28. května 1942, šla Milada s tatínkem požádat do Unhoště na úřad o zplnoletnění, aby se mohla se vdát. Svatba měla být na svátek svatého Martina, 11. listopadu 1942. K tomu ale nedošlo.

V noci 9. června 1942 začala do vsi vjíždět osobní a nákladní auta. Napřed se vrátil z práce tatínek s tím, že kolem vsi je snad celá armáda Němců. Následovalo vyvedení obyvatelstva z domů, oddělení mužů od žen a dětí. Muži šli do Horákova statku a ženy s dětmi do školy.

Atmosféra ve škole byla strašlivá, probuzené děti vyděšeně plakaly. Některé ženy a děti dovedli nacisté do školy ještě v pyžamech a nočních košilích. Brzy ráno je odvezli na nákladních autech do kladenského gymnázia. To, co viděla skrze slídová okénka plachty, pronásledovalo Miladu ještě mnoho nocí: „Pobíhající zdivočelý dobytek, rozsvícená světla v barácích, okna dokořán, věci naházené před domem, jízdní kola, rádia, kočárky, i truhlu, ve které mi maminka schraňovala výbavu.“

Ubytování v kladenském gymnáziu bylo mizerné. Na zemi sláma, děti plakaly, ženy hledaly důvod, proč byly vyhnány. Následovaly výslechy, nacisté se ptali na děti. Ty byly měřeny, prohlíženy.

Noční můra

„Když jim pak děti brali, tak jsme brečely všechny. Děti se držely a volaly: ,Maminko, nedávej mě, já od tebe nechci…‘ Do toho oni střelili do stropu pro výstrahu, psi štěkali. Bylo to strašné.“

Odpoledne Miladu s maminkou a ostatními ženami odvezli na kladenské nádraží. Lidické ženy jely liduprázdným městem neznámo kam, nevěděly, co se stalo s jejich muži, syny, švagry, strýčky a dědečky. Nevěděly, kde mají děti a jak je o ně pečováno.

Putovaly do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde byla Milada od své maminky oddělena. Nelidské podmínky v táboře a absence informací ohledně rodiny působily na lidické ženy drtivě. Některé z nich nebyly schopny tak těžkou situaci zvládnout a některé dobrovolně sáhly na elektrické dráty.

Celé těžké období v táboře i během pochodu smrti na konci války se jim podařilo přežít díky vzájemné podpoře. Krutou pravdu o likvidaci Lidic a vraždě všech mužů se dozvěděli až po návratu do Čech. Většina žen se do Lidic poprvé podívala až při tryzně za Lidice 10. 6. 1945. Všechny v černém, zasmušilé, zdrcené. Pod tribunou na louce se tehdy shromáždilo 160 tisíc lidí. Žádná nechtěla promluvit, jen paní Hroníková: „Pomozte nám najít naše děti, bez nich by život nebyl životem.“

Bohužel většina lidických matek své děti již nikdy nespatřila. Později se zjistilo, že 82 lidických dětí bylo s největší pravděpodobností zavražděno v pojízdných plynových komorách. Přežilo pouze 17 dětí.

Šťastné shledání

Milada našla s maminkou útočiště u sestry ve Stehelčevsi, kde ji dva dny po příjezdu navštívil snoubenec František. Jak šťastné setkání to muselo být, si asi ani nedovedeme představit. Hned v srpnu 1945 měli svatbu a o rok později se jim narodil syn Lubor. Rodina bydlela v Praze, jelikož manžel v Praze pracoval a získal byt. V roce 1949 se manželům Cábovým narodila dcera.

V roce 1956 dostala Milada Cábová v Lidicích domek, ale protože byl její syn zrakově postižený, bylo pro rodinu výhodnější nadále zůstat v Praze, aby mohl navštěvovat speciální školu. Do Lidic však rodina jezdila na víkendy.

Milada Cábová pracovala 22 let na letišti v Praze-Ruzyni, nejprve jako úřednice, později si dokončila střední školu a pracovala v pasovém oddělení, kde vyřizovala leteckým pracovníkům víza a cestovní doložky. Svá poslední léta prožila v Lidících, zemřela v roce 2015 ve věku 91 let jako jedna ze tří posledních přeživších lidických žen.

Vzpomínky Milady Cábové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy. Více na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!