„Moje žena je, jaká je. Ale zkuste jí říct, že někdo chce ublížit našim třem dětem! Vezme sekeru, vezme kuchyňský nůž a mohli by si něco zkusit! Jen přes její mrtvolu! A to je, jak říkám, hloupá. A vy mi teď chcete říct, že všichni ti chytří Židi z celé Evropy vzali své děti za ruce a odvedli je náckům do těch hnusných plynových komor, stovky mil daleko? Tomu přece nemůžu uvěřit!“

Tak popsal vězeň z Osvětimi Rudolf Vrba, původem ze Slovenska, argumenty svého londýnského mlékaře (a bývalého protifašistického bojovníka) – tomu totiž připadalo, že Vrba, jenž v 60. letech minulého století začal publikovat své zážitky z Osvětimi, šíří protiněmeckou propagandu a že holocaust v té podobě, jak ho Vrba popisuje, nebyl přece možný.

Dialog s mlékařem se stal podle Vrbova svědectví jedním ze zásadních důvodů k sepsání knihy „Utekl jsem z Osvětimi“.

Do Osvětimi a ven

V této knize Vrba (původním jménem Walter Rosenberg) popisuje nejen svou válečnou anabázi, při níž byl po útěku ze Slovenska do Maďarska a poslání nazpět zadržen slovenským „žandárem“ a poslán do Osvětimi, odkud se mu podařilo ještě spolu s jedním vězněm – Alfrédem Wetzlerem – v roce 1944 uniknout, ale rozebírá také celý mechanismus fungování nacistických vyhlazovacích táborů. Analyzuje příčinu jejich vzniku (která byla podle něj zejména ekonomická, protože majetek vyvražďovaných Židů využívala nacistická moc k uplácení dalších pomocníků), popisuje všechny mechanismy, jež vedly k tomu, proč Židé nastupovali do transportů bez většího odporu – zejména z nevědomosti.

Oba vězni se při útěku, který si naplánovali na první polovinu dubna 1944, ukryli v předem připravené jámě pod hromadou dřeva v nově stavěném úseku tábora (tzv. Mexiku), kde museli přečkat tři dny, než budou staženy stráže z vnějšího okruhu tábora.

Poté dostali za velkého rizika a při neustálém ohrožení až na Slovensko. Tady zkontaktovali představitele židovské obce, protože hlavním motivem jejich útěku bylo kromě osobní záchrany zastavit velké transporty Židů z Maďarska, jež se právě připravovaly. Oba vězni chtěli varovat maďarské Židy, že cesta do Osvětimi znamená jistou smrt, a přimět je ke všeobecné vzpouře.

Zastavte transporty

V Žilině proto oba nadiktovali zdejším židovským představitelům dvaatřicetistránkovou výpověď, později známou jako Vrbova a Wetzlerova zpráva, jež je považována za jeden z nejdůležitějších dokumentů o holocaustu, protože poprvé poskytla Spojencům podrobné informace o koncentračním táboře a vyhlazovací praxi.

Hlavní cíl – zastavit transporty a podnítit v Maďarsku rozsáhlou židovskou vzpouru – se jim však zcela splnit nepodařilo. Důvodem bylo podle Vrby zřejmě jednání maďarského židovského právníka a novináře Rudolfa Kastnera, který zprávu obdržel, ale zatajil, aby neohrozil své vyjednávání s Adolfem Eichmannem o možnosti převozu maďarských Židů do Švýcarska výměnou za peníze a drahocennosti.

Kastner nakonec získal povolení vyvézt do Švýcarska více než 1600 Židů (takzvaný Kastnerův vlak), nezabránil ale masovým deportacím dalších stovek tisíc Židů do Osvětimi. Masové transporty z Maďarska začaly 15. května 1944 a nastoupilo do nich celkem 437 tisíc lidí.

Během června 1944 se však Vrbova a Wetzlerova zpráva dostala přece jen na veřejnost a její informace převzal světový tisk (například vlivný americký deník New York Times). To zásadním způsobem přispělo k tomu, že papež Pius XII., americký prezident Franklin D. Roosevelt a švédský král Gustav V. vyvinuli tlak na maďarského admirála Miklóse Horthyho, aby deportace zastavil. K tomu došlo 9. července 1944. Odhaduje se, že tak bylo zachráněno asi 200 tisíc Židů.