Do paměti českých diváků se poprvé silně vryla jako Barunka ve čtyřdílném filmu Antonína Moskalyka Babička. Krátce nato vstoupila na prkna svého osudového divadla – pražského Činoherního klubu. Ztvárnila tu Ninu Zarečnou v Krejčově inscenaci Racek nebo Colombinu v Menzelově komedii Tři v tom. Právě setkání s Jiřím Menzelem ovlivnilo později i její filmovou kariéru.

Mezi něhou a ironií

V 70. až 80. letech se stala díky něžné dívčí tváři ideálním typem princezny. „Byla jsem pozvaná na konkurz, který jsem absolvovala se spoustou dalších Popelek. Zkoušely se dvojice, kdo se ke komu typově hodí. Přišla jsem jako jedna z posledních a zbyly na mě jen šaty, do kterých se zřejmě nikdo nevešel. Možná i proto jsem uspěla,“ vzpomínala herečka se smíchem na přípravy pohádky Tři oříšky pro Popelku. Když si ji režisér Václav Vorlíček vybral, byla nadšená. Tuhle pohádku prý měla jako dítě nejradši.

Dala jí osobité kouzlo – v jejím podání nešlo o zakřiknutou vesnickou holku, stojící v koutě a čekající na prince na bílém koni. Ten se sice nakonec, jak se sluší, dostavil, nicméně ona sama se o to zasloužila svou kuráží a ostrovtipem.

Slušný člověk

Právě tyto dvě polohy – křehkost i smysl pro sebeironii byly na herečce nejzajímavější. Ať to byla kurážná Popelka, jež máchala prádlo v ledovém potoce a o pár hodin později okouzlovala půvabem i humorem královský dvůr na plese, nebo živelná partnerka a budoucí manželka v nezapomenutelné Bočanově televizní inscenaci Svatební cesta do Jiljí, kde odzbrojujícím způsobem odpovídá vodákům na tradiční Ahoj „Dobrý den!“ Jak říká režisér této půvabné hříčky Hynek Bočan, „udělali jsme si tehdy krásné léto na vodě, pro mě zážitek na celý život. Hlavně díky ní. Libuška byla přírodní úkaz. Herecky úžasná, ale především slušný a dobrý člověk. Pamatuji si, jak rozsvítila Činoherní klub, s jakým obdivem o ní celý soubor mluvil.“

Český lev za Kolju

Princezny jí byly na dlouho souzeny – v Malé mořská víle, kde si zahrála se svou o pět let mladší sestrou Miroslavou, v pohádce Princ a Večernice nebo Třetí princ. Režiséři ji v tomto žánru rádi obsazovali i později, když už nehrála jen princezny. Objevila se v televizní pohádce Micimutr nebo Kouzla králů, kde hrála mimo jiné s Jitkou Schneiderovou. „Těžko pro to hledám slova. Libuška pro mě zůstane jedinečnou ženou, profesionálkou za všech okolností a dobrou parťačkou s úžasným smyslem pro humor. Pocházely jsme obě z Moravy, kraje kolem Třebíče, měla v sobě tu krásně svobodnou moravskou duši, kterou mi byla blízká,“ říká herečka.

Až teprve Jiří Menzel a Jan Svěrák dali Libuši Šafránkové a jejímu osobitému temperamentu kříženému s plachostí nový náboj. Prvně jmenovaný si na ni vzpomněl, když hledal učitelku do své hrabalovské adaptace Slavnosti sněženek a od té doby patřila do stálého ansámblu těchto vděčných pábitelských postav.

V charakterově jiných figurách se představila i v Nikolaevově adaptaci Vieweghova románu Báječná léta pod psa, v komedii Vesničko má středisková či ve Svěrákově oscarovém Koljovi, za který získala Českého lva v kategorii nejlepší ženský herecký výkon.

Nejlepší parťák

Měla řadu skvělých filmových partnerů, od Zdeňka Svěráka přes Petra Čepka až k Ondřeji Vetchému nebo Zdeňku Svěrákovi, jedny z nejlepších rolí si ale zahrála se svým životním partnerem Josefem Abrhámem. Kromě rozkošné plavby do Jiljí to byl strhující herecký koncert v Dürrenmattově hře Play Strindberg v režii Petra Kolihy, kde ztvárnili manželský pár, žijící v majáku stranou od lidí azápasící s životní únavou a partnerským stereotypem. Sedli si výtečně ve filmech Dokonalý muž, dokonalá žena, Žebrácká opera i Vrchní, prchni, v sofistikovaných dialozích i prvoplánových akcích - včetně facky nezdárnému flamendrovi v posledně jmenované komedii.

Role si pečlivě vybírala, objevila se i v několika seriálech. Velký divácký ohlas měl Náhrdelník z roku 1992, první porevoluční koprodukční seriál, kde si rovněž zahrála po boku manžela.

Velká bojovnice

Před sedmi lety onemocněla rakovinou dýchacího ústrojí a podstoupila několik operací. Bojovala do poslední chvíle. „Byla tím nejstatečnějším člověkem široko daleko,“ potvrzuje Hynek Bočan. „Zvládala to i díky kamarádce, o níž nikdo neví, zdravotní sestře Daně Kobrové, která s ní prožila všechny chemoterapie a byla jí velkou oporou. Je mi to líto, měla velký talent a mohla tu s námi ještě být. Vždycky si v těchhle chvílích říkám – proč zrovna tenhle člověk? Proč ne jiní, kteří tolik slušnosti nepobrali? Ale těší mě, že tu s námi zůstane alespoň díky archivním inscenacím a filmům, které natočila.“