Kliknutím zvětšítePrvní reál politik, mistr kompromisu, génius v mocenské politice vedené bez meče a v dosahování svých cílů mírovými prostředky. Takovou pověst má u mnohých dějepisců a možná i v obecném povědomí Karel IV., jenž se stal jedním z nejvýznamnějších panovníků zemí Koruny české v celé jejich historii.
Jak ale před pár lety upozornil Georg Bönisch, německý novinář a spisovatel zaměřený na historii, tato pověst je do jisté míry neoprávněná. Podle historika Uweho Trespa vedl Karel IV. „sotva méně válek než jiní středověcí vládci“. Své vojenské operace proti „zemským škůdcům a lupičům“ však často zdůvodňoval inteligentněji než jeho souputníci – například jako legitimní opatření k zajištění míru. A vlastní expanzní války zase ospravedlňoval veřejným zájmem a vykládal je jako obranné.
Svou první vítěznou bitvu přitom vybojoval ještě jako „český kralevic“ už ve svých šestnácti letech. Odehrála se právě před 690 lety, dne 25. listopadu 1332, u hradu San Felice v severní Itálii.
Dětství ve Francii
Se svým otcem Janem Lucemburským Karel již od raného dětství příliš nevycházel, zejména proto, že král jej už v devíti letech násilím odejmul jeho matce Elišce Přemyslovně a poslal z Čech na vychování do Francie. Obával se totiž, že se Eliška spikne s českou šlechtou a dosadí místo něj na český trůn Karla.
Na francouzském dvoře se naštěstí Karlovi dostalo láskyplného přijetí ze strany rodiny fancouzského krále Karla IV. Sličného, které mu pomohlo odloučení od matky překonat. Když Karel Sličný v roce 1328 zemřel, byla to pro tehdy dvanáctiletého budoucího českého panovníka velká citová rána.
Ve Francii se také Karel někdy v té době seznámil s profesorem benediktinského řádu a biskupem v Arrasu Pierrem de Rosieres, jenž byl uveden ke královskému dvoru, kde se stal Karlovým učitelem a přítelem. Jeho pozdější jmenování papežem Klementem VI. mělo zásadní vliv na Karlovu mezinárodní mocenskou politiku a významně ovlivnilo také jeho zvolení římským králem a pozdější jmenování 16. císařem Svaté říše římské.
„Ve Francii se Karel seznámil s modelovým státem: silnou monarchií, přísnou správou, čestnými státními úředníky a pevným řádem,“ píše Bönisch. Centralizovaná a na svou dobu ukázkově řízená monarchie udělala na českého kralevice za dobu jeho sedmiletého pobytu silný dojem a po celý svůj další život pak usiloval o to, vybudovat vzkvétající říši po jejím vzoru.
Dala mu také vzdělání, které po zbytek života systematicky rozvíjel. Podle Bönische byl pravděpodobně jedním z nejinteligentnějších císařů v celé historii Svaté říše Římské. Psal a mluvil německy, česky, latinsky, francouzsky a italsky a ovládl dokonce i dialekty jako lombardský nebo toskánský. K těm poprvé zblízka „přičichl“ právě před bitvou u San Felice.
Cesta k bitvě
V létě roku 1331 totiž vyslal král Jan Karla do severní Itálie jako svého guvernéra. Poslal ho tak takřka doslova do první linie válečné fronty.
V oblasti mezi Tyrolskem a Luccou se totiž Janovi podařilo v mezičase ovládnout značné území a vybudovat tzv. lucemburskou signorii, zahrnující města Brescii, Bergamo, Parmu, Cremonu, Pavii, Reggio, Modenu i samotnou Luccu. Čelil tam však silným nepřátelům: jeho panování se nelíbilo ani šlechtickému rodu Viscontiů ovládajícímu Miláno, ani Scaligerům vládnoucím ve Veroně, ani republikánské Florencii.
O tom, že Itálie není Lucemburkům přátelsky nakloněna, se ostatně záhy přesvědčil i sám Karel, když mu tam už třetí den po jeho příjezdu naservírovali otrávenou snídani. Před smrtí ho zachránila účast na ranní mši, kvůli níž se rozhodl se postit, takže snídani nejedl. Bezprostředního traviče se podařilo zatknout a vymámit z něj na mučení přiznání, že ho poslal právě milánský vévoda Azzo Visconti. Od té chvíle Karel tušil, čemu bude v Itálii čelit.
Samotná země mu k srdci příliš nepřirostla – zatímco Francie na něj udělala dojem svou uspořádaností, horní Itálie se jevila jako její pravý opak: politicky rozervaná, beznadějně roztříštěná, s partnery, kteří se při politických vyjednáváních ukazovali jako nespolehliví. Karel pochopil, že tu bude muset prokázat své schopnosti nejenom jako politik, ale také jako tvrdý vojenský velitel.
Zázračné vítězství z Boží milosti
Příležitost se mu naskytla právě 25. listopadu 1332. Byl to pošmourný podzimní den. Italští vládcové Milána, Verony, Ferrary a Mantovy vytvořili už předtím protilucemburskou koalici a začali obléhat lucemburský hrad San Felice severovýchodně od Modeny. Posádka se už už chystala kapitulovat.
Karel IV., jenž jí vytáhl na pomoc, doufal v pomoc Ludvíka Savojského, do jehož péče Jan Lucemburský svého šestnáctiletého syna svěřil, ale ten v tuto rozhodnou chvíli prokázal zejména onu příslovečnou nespolehlivost, nechal Karla na holičkách a utekl.
Mladičkému českému princi se přesto podařilo v poslední chvíli shromáždit a přivést úctyhodnou armádu: kolem šesti tisíc pěšáků a podle Bönische až 1200 jezdců (některé jiné zdroje píší pouze o 200 jezdcích).
Začala krátká bitva, kterou si pamatujeme zejména v komediálním podání českého filmu Slasti otce vlasti, kde mladý Karel v podání Jaromíra Hanzlíka zničí nepřátelská vojska tím, že na ně náhodou vypustí rybník. Skutečná bitva však žádnou komedií nebyla. Oč byla kratší, o to byla brutálnější.
Podle pozdější zprávy, sepsané osobně Karlem, netrvalo dlouho a téměř všichni váleční koně byli pobiti, bohužel včetně jeho vlastního. Sám Karel byl zraněn do ramene a podléhal přesvědčení, že on a jeho vojáci jsou již „přemoženi“ – když tu se náhle stalo cosi, co se těžko dalo vysvětlit jinak než jako zázrak: nepřítel začal náhle ustupovat. Jeden oddíl strhl ostatní a nepřátelské šiky brzy vyklidily bojiště. „A tak jsme z Boží milosti dosáhli vítězství…“ napsal šťastný a vděčný Karel. Bitva mu vynesla pasování na rytíře a osvobodila obležený hrad.
Pro české království měla dopad v pozdějším silném kultu Svaté Kateřiny, který tu Karel už jako český král zavedl v druhé polovině 14. století. K bojovému střetu totiž došlo právě v den svátku této světice a pobožný panovník nikdy nepřestal věřit, že mu k vítězství dopomohla právě její přímluva.
Italská obec San Felice v Toskánsku nedaleko města Lucca, u níž v listopadu 1332 vybojoval šestnáctiletý Karel IV. vítězně svou první bitvu
Zpátky do Čech
Vyhraná bitva však neznamená vyhranou válku, což platilo i o lucemburské italské anabázi. Vládcové italských měst sdružených do protilucemburské koalice byli přece jen příliš silní a král Jan nakonec nařídil stažení lucemburských oddílů z Itálie.
Koncem srpna 1333 vyslal Jan Lucemburský Karla do Merana, aby tam místo něj dojednal s Jindřichem Korutanským odklad splátek, který měli Lucemburkové zaplatit Korutanskému za to, že se Karlův mladší bratr Jan Jindřich oženil s Korutanského dcerou Markétou. Stal se tak následníkem Korutan a Tyrolska, historických zemí na jihu Rakouska, které měly být po Korutanského smrti připojeny k české koruně. Jan Lucemburský slíbil zaplatit za toto věno 40 tisíc hřiven stříbra, ale nebyl schopen dodržet ani jednu splátku (později toho využil jeho úhlavní rival, římský král Ludvík Bavor, zbavil Jana Jindřicha dědičného práva a přidělil toto území Habsburkům, pozn. red.).
V Meranu se Karel setkal i s několika českými šlechtici, kteří ho přesvědčili k návratu do Čech. V říjnu 1333 se po dlouhých 11 letech znovu objevil v Praze. „Byl zděšen. Královská rezidence, těžce poškozená při požáru před 30 lety, byla nyní zcela neobyvatelná – opuštěná, zničená a v troskách, téměř srovnána se zemí,“ píše Bönisch.
„Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemu královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan,“ napsal Karel ve svém vlastním životopise. Tuto situaci však měl on sám, od počátku roku 1334 markrabě moravský, už brzy změnit.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
