Nastoupila před dvěma týdny a na starosti měla běžnou péči o pacienty. „Krmila jsem je, dohlížela na pitný režim, procházela se s nimi po chodbě, pomáhala jim s ranní hygienou a přebalovala je. Také jsem roznášela jídlo a když bylo potřeba, šla jsem umýt i nádobí a vytřela,“ popisuje Anička.
Nejraději vzpomíná na životní příběhy počáteckých babiček a dědečků. „V této práci je kontakt hodně důležitý, protože klienti se necítí nejlépe a potřebují sdělit své pocity či zážitky z minulosti. Hrozně hezké bylo, když mi ukazovali fotografie svých vnoučat či pravnoučat. To mě vždy potěšilo,“ vypráví dobrovolnice.
Strach z nákazy prý neměla. „Vím, že to k této práci zkrátka patří. Navíc se na oddělení pravidelně testovalo. Doba je sice náročná, ale strach nyní ničemu nepomůže. Bude lepší, když lidé budou brát vše pozitivně a hlavně dodržovat opatření,“ podotýká mladá slečna.
Navíc během těchto dvou týdnů normálně studovala. Vše však zvládala s přehledem. „Přiznám se ale, že to bylo trochu náročné. Ale když člověk chce, tak se dá všechno zvládnout,“ říká Anička s úsměvem.
V současné době se zase naplno věnuje škole. „Teď už tam bohužel nedoházím. Potřebuji si dát vše zcela do pořádku a hlavně si zopakovat látku. Pokud by se ovšem středních školy znovu uzavřely, budu v dobrovolnictví velmi ráda pokračovat,“ má jasno.
Praxi, kterou v Počátkách nabyla, ještě využije. Je totiž studentkou střední zdravotnické školy v Jindřichově Hradci. „Potkala jsem spoustu milých lidí a naučila jsem se větší zodpovědnosti. Dává mi to strašně moc kladných věcí do života. Určitě se mi tato zkušenost neztratí a nikdy nebudu litovat toho, že jsem do toho šla,“ dodává Anička.
