Někdejší slávě sterilované pochoutky ale Znojemští už jen přihlíží s nostalgií a často s výhradami. Značku Znojmia totiž vlastní norský potravinářský gigant Orkla, který ji už dříve převzal od společnosti Hamé. Výrobu přestěhovali do Bzence a také do Turecka. Tam také nakupují okurky. „Není nic horšího, než mazlavá okurka, která se rozmáčkne na jazyku jako bláto. Z jedné sklenice jsem vytahovala křupavé, ale i ty blátivé, mix jak v loterii,“ stěžovala si v obchodě Jarmila Kloudová z brněnských Žabovřesk.

Navzdory výhradám věrnost proslulé značce zachovává. „Jsou dražší než ostatní a i když mě někdy zklamou tím, že jsou měkké, nálev mají pořád asi nejlepší,“ odpustila prohřešky.

Michaela Juříčková si raději zavařuje zelené pichlavé plody sama. „Máme po babičce recept na lák, který prý získala ještě ve znojemské Frutě. Trochu jsme si ho přizpůsobili, ale s kupovanými okurky se to nedá srovnat. Naše domácí jsou mnohem lepší,“ svěřila se žena ze Znojma.

Musí být hruboostné

Výrobce nakupuje okurky k zavařování i v cizině. „Dáváme přednost nákupu od tuzemských pěstitelů, v loňském roce jsme si ale museli vypomoct v Turecku. Kvůli Covidu-19 mnoho pěstitelů okurky vůbec nezaselo a nepříznivé počasí dramaticky snížilo jejich úrodu. Pokud bude v Česku nedostatečná úroda i letos, budeme muset opět využít kapacitu závodu v Turecku,“ potvrdil mluvčí severské společnosti Orkla Milan Linka.

Podívejte se, jak dopadla kdysi slavná Fruta:

Právě vhodná odrůda okurek nakladaček je podle pěstitelky Dagmar Prekopové z farmy Lukop Tasovice zásadní. „Nakladačky musí být hruboostné, ty hladké nemají takovou konzistenci a snadněji se rozvaří. V Turecku je jiné klima, než v naší oblasti kolem Dyje. Rozdíl je znát. A také se musí zpracovávat čerstvé. Tak to dělávali i v někdejší Frutě,“ přiblížila farmářka ze Znojemska.

Patří k ojedinělým pěstitelům nakladaček, pro které si jezdí lidé zdaleka. „Dříve jsme je pěstovali na větší ploše, letos zasejeme asi jen na dvou hektarech, je to náročná ruční práce,“ dodala Prekopová.

Blednoucí slávu znojemských okurek, které už mají s regionem málo společného tak zachraňují jednotlivci doma. Jako třeba Zuzana a Otto Boudovi, kteří si ze zavařování udělali živnost. „Každá rodina má vlastní recepturu, vždycky to tak bývalo. Slavné Znojemské okurky vznikly u lidí v kuchyních. Vracíme k prvopočátku,“ zamyslel se Bouda, který se svými nakládanými okurky uspěl i na mezinárodní soutěži v Londýně.

Jediné, co ze znojemských okurek zbylo je zřejmě původní receptura. „Výroba v Turecku probíhala podle tradičních Znojmia receptur a pod přísným dohledem našich odborníků ze závodu v Bzenci. Charakter chuti je stále stejný,“ujistil Milan Linka ze společnosti Orkla.

Znojemské okurky

Ve Znojmě se okurky pěstují od 16. století.
Okurkárny se po druhé světové válce spojily v družstvo Znojmia, které se roku 1952 sloučilo s ostatními konzervárnami na jižní Moravě do národního podniku Fruta Brno.
Roku 1958 byla v Dobšické ulici ve Znojmě otevřena nejmodernější konzervárna ve střední Evropě.
Po roce 1990 se konzervárna vyčleňuje z brněnské Fruty, transformuje se na Znojmia, a. s.
V roce 2002 konzervárna ve Znojmě krachuje na návrh více než stovky věřitelů, o práci přišlo 120 zaměstnanců. Ze znojemské konzervárny zmizel majetek za desítky milionů korun. Její bývalí šéfové za machinace s majetkem dostali u soudu několikaleté tresty.
Ochrannou známku a recepty převzalo Hamé Babice, do výroby pod značkou Znojmia se pustilo od roku 2003 v Bzenci.
Hamé je v rukou zahraničního vlastníka od roku 2008, kdy ji získala společnost Nordic Partners a o několik let později norský potravinářský gigant Orkla.