VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Žít v Thajsku? To je naprosto něco jiného než tam pobýt jako turista

Jihlava – Jaký je život 
v Thajsku, když tam člověk není jen jako turista, ale opravu tam bydlí? Nejen 
o tom Deník mluvil s Martinem Doležalem z Chotěboře na Havlíčkobrodsku, když byl doma na Vysočině v době školních prázdnin, které mají v Thajsku na jaře. Martin Doležal v Thajsku totiž působí jako učitel.

2.7.2016
SDÍLEJ:

Zastávka městské hromadné dopravy, mnohdy na nich chybí i ty nejzákladnější informace. Foto: Martin Doležal

Jak se dá obecně srovnat bydlení u nás a v Thajsku?

Jelikož je Thajsko země 
s velmi vlhkým a teplým klimatem, rozdíly v bydlení jsou někdy markantní. U nás si každý staví dům, nebo kupuje byt, aby v něm pokud možno bydlel po celý svůj život. Většinou se tady každý o svůj byt nebo dům stará, udržuje a vybavuje, aby se tam cítil opravdu jako doma.

Tudíž usuzuji, že Thajec bydlení vnímá jinak než Evropan…

Thajci potřebu zvelebovat si svůj domov zrovna nemají. Například tak srovnaný 
a upravený obývák nebo ložnici jako u nás se u nich doma docela těžko najde. Oni totiž stejně počítají s tím, 
že dům za dvacet pět nebo třicet let strhnou a postaví něco jiného. Údržba, včetně vymalování bytů, pro ně tedy není příliš důležitá.

A co je pro ně důležité?

Hlavní je televize, internet a větrák. Takže nakonec i ti 
v dřevěných chajdách jsou relativně spokojení. Pokud by někdo čekal nějakou tepelnou izolaci nebo třeba dvojitá skla, bude to hledat marně. Podle jejich vnímání jsou to blbosti, které nepotřebují. Argumentují: My tady zimu nemáme.

Což je asi pravda…

Jenomže oni asi nechápou, že izolací udrží horko venku 
a klimatizaci by potom nemuseli pouštět na plné obrátky, takže by i ušetřili.

A to je jediný problém, který by se dal najít?

Ne. Většinu budov staví dělníci z Barmy, Laosu nebo Kambodži. Jsou levní, někteří pracují i v přepočtu na naši měnu za osmdesát korun 
za den. Řemeslo se učí jeden od druhého na místě, takže se nedivím, že pak většina lidí nadává, že to a to nefunguje, někde trčí dráty ze zdi, neteče voda z kohoutku, ale teče z klimatizace a podobně. Na reklamace se tam moc nehledí, zvlášť od cizinců 
to berou jako obtěžování.

Takže ceny nemovitostí jsou podle toho levnější než u nás?

Obecně platí, stejně jako všude ve světě, že čím dál 
od centra, tím levnější bydlení. Vždy záleží na vybavení nemovitosti, jako je bazén, fitness, sauna nebo třeba zahrada. Od toho se odvíjí cena. Obecně se ale neplatí za parkovací stání u domu, jako třeba v Praze. To je v ceně, ale poplatky za správu, odpad a servis se platí skoro všude stejně, kolem dvaceti korun 
za metr čtvereční bytu.

A vlastní ceny bytů jsou tedy jaké?

Jsou přibližně od deseti tisíc korun za metr čtvereční. Nejsou ale ani výjimky, kdy 
je cena sto tisíc nebo i sto padesát tisíc korun za metr čtvereční. Samozřejmostí je ochranka, dost často bývají 
v domech vrátní, recepční 
a uklízečky. Bytovka, kde bydlím, má vrátného u brány, ochranku na parkovišti a tři uklízečky na společné prostory. Můj byt, kde je obýváček, ložnice, kuchyňka, koupelna a balkon s pračkou, má asi čtyřicet metrů čtverečních. Takový byt se tam prodává za dva miliony a sto tisíc korun. To je oblast širšího centra města. Jinak větší byty mají víc koupelen, zpravidla ke každé ložnici je jedna. Oni se totiž sprchují i třikrát denně.

Po tom popisu bych řekl, 
že kupovat si v Thajsku nemovitost není žádné terno…

Já osobně bych si tam 
byt nekoupil a dům nesmím, protože jako cizinec nemůžu vlastnit nic, co je spojeno 
s pozemkem.

Kolik si měsíčně vydělá thajský učitel?

To záleží na typu školy. 
Ve státních školách to obvykle bývá od šesti tisíc korun, ale zkušení kantoři mají po třiceti letech praxe i pětatřicet až čtyřicet tisíc korun. Záleží na škole, učiteli, řediteli a místě. V Bangkoku mohou mít víc, na vesnicích méně. Obecně vláda vyhlásila minimální denní mzdu pro lidi s maturitou přibližně dvě stě korun, pro lidi s vysokoškolským titulem asi 340 korun. Na soukromých školách záleží na předmětu, který učitel vyučuje, a na typu školy. To pak klidně může brát 
i od 24 tisíc korun. Ale musím podotknout, že v Thajsku se neplatí sociální pojištění 
a zdravotní je nepovinné. Daň z příjmu se u platů 
do sedmi tisíc korun měsíčně neplatí. Učitelé platí většinou kolem tří až pěti procent. Učitelé na státních školách mají ale zdravotní péči zdarma, a to včetně rodinných příslušníků.

V jakém jazyce vyučujete?

Já učím v angličtině. Thajštinu používám pro slabší studenty, většinou spíš ale jen pro terminologii.

Souprava nadzemní dráhy vyjíždí z jedné z bangkokských stanic.

Je obtížné se naučit thajsky?

Thajština je složitá na mluvení, protože je to tonální jazyk, má pět tónů a samozřejmě různé tóny mají 
i různý význam. Takže když budete špatně intonovat, přinese to spoustu úskalí. Například když budete chtít koupit psa, ale špatně to vyslovíte, tak přivedou koně, objednáte si kuře a oni přinesou vejce. Čtení jejich písma je obvykle jednodušší 
v tom, že znak většinou odpovídá jednomu písmenu.

Školství. Jak se dá srovnat 
s tím českým, jak tam tato 
oblast funguje?

Výuka je, v porovnání 
s Českem, které si pamatuji já, mnohem víc postavená 
na memorování a nepřemýšlení. Učitel má vždycky pravdu a studenti většinou smí jen opisovat z tabule a opakovat po učiteli.

Takže z toho plyne, že učitel má postavení neotřesitelné autority. Nebo je to jinak?

Thajský učitel má vyšší autoritu než u nás, i když důraz na vzdělání pedagogů se tam tolik neklade. Mají vše možná postavené víc na penězích, protože i bez vzdělání může člověk zbohatnout.

Myslím, že toto by chtělo nějaký příklad…

To by byl zase jiný příběh. Stejně jako u nás mají veřejné školy většinou vyšší úroveň než soukromé. U těch 
je to spíš o prestiži v tom smyslu, že já jsem bohatý, tak můžu dětem zaplatit tu a tu školu. Jejich kvalita je nevalná, ale na rozdíl od Česka tam není školné padesát tisíc korun, ale tři sta padesát tisíc. Rodiny jsou početnější než 
u nás, tak to se to pak násobí.

Jak je tam vůbec výuka nastavená?

Většina soukromých škol má programy od jeslí až po střední školy. Je tam trend mít dva až tři programy. Jeden thajský, jeden bilinguální, což je kombinace thajské a anglické výuky, a jeden mezinárodní, kde se devadesát procent výuky odbývá 
v angličtině. Vyučují tam také cizinci, kteří takovou autoritu jako thajští učitelé nemají, takže studenti v hodinách 
cizinců bývají hlučnější. Ale oceňují, že se mohou k látce, která se probírá, sami vyjádřit, což thajští učitelé nepřipouštějí. Děti jsou tam hravější a máloco je rozhází. Přijde mi, že jejich výuka je oproti naší tak o dva ročníky posunutá. Třeba v sedmém ročníku se učí to, co by naše děti měly probírat v páté třídě. Celkově ale můžu říct, že učit se tam dá docela snadno, vždy záleží na tom, jak si sednou studenti a učitel.

Bazény jsou v Thajsku často součástí bytových domů, nezřídka bývají na střechách nebo terasách.

Volný čas tráví thajské děti podobně jako u nás, nebo jsou tam nějaké výrazné rozdíly?

Celosvětový trend volnočasových aktivit je téměř totožný. Šlo by to vyjádřit slovy: telefony, tablety, televize 
a počítače. Ven moc nechodí, je to i kvůli tomu, že je tam poměrně dost horko a ve městě většinou nemají příliš možností kde se prohánět, navíc je tam obrovský provoz. Málokdo vyvíjí nějakou fyzickou činnost. Spousta dětí neumí plavat ani jezdit na kole. Oproti našim dětem bych řekl, že mnohem víc spí, víc dbají na osobní hygienu 
a vzhled. Ale jsou někdy i víc agresivnější. Není nic výjimečného, že studenti zaútočí a zabijí studenty z jiné školy, většinou střední nebo vysoké, neštítí se totiž ani zbraní.

Od tohoto černokronikového tématu bych raději přešel k jiné oblasti života. To je přemisťování se, tedy doprava. Jak to s ní v Thajsku vypadá?

Tak to je opravdu kapitola sama o sobě. O chaosu 
na thajských silnicích kolují legendy. Spousta lidí jezdí 
na motorkách bez přileb. 
Na jedné motorce jedou klidně i tři čtyři lidi i celé rodiny. Děti většinou stojí mezi rodiči nebo na nich všelijak 
visí. Kvůli tomuto a také 
absenci znalostí jakýchkoliv pravidel má Thajsko jednu 
z největších úmrtností 
na silnicích na světě, je to okolo třiceti tisíc lidí ročně. Tolik jich zemře při nehodách. Srovnejte si to s námi, Thajsko je populačně sedmkrát větší než Česko.

To vypadá, že tam snad ani neexistují autoškoly, nebo je nepotřebují a stát to toleruje…

Nejrychlejší kurz na řidičák trvá dvě hodiny, ale jako skoro všechno v Thajsku, dá se i koupit. Většina aut má automat, na což se tak nějak spoléhá. Učí se jezdit jen dopředu a trochu i couvat. Parkování jim nepřijde důležité, proto často vznikají pro Evropana komické scény, kdy se někdo snaží zaparkovat i několik minut. To není nic výjimečného. O to je ale horší, když takovýto rychlostudent parkuje vedle vašeho vozu.

Z toho všeho plyne, že na pravidla silničního provozu se tam zřejmě spoléhat moc nedá…

Pravidla moc neplatí, značky taky ne. Pokud se vám rozbije auto na silnici, nezapomeňte ostatní upozornit. Stačí vztyčit výstražnou větev nebo krabici, někdy vás na dálnici překvapí místo výstrahy jen kámen nebo kbelík. Trojúhelník jsem tam jaktěživ neviděl. Neprůjezdnost mnohých křižovatek je taky speciální téma. Stav silnic je většinou podprůměrný. Souvisí to se značnou korupcí a profesionalitou, což teď myslím ironicky, stavebního personálu. Příčinou je, že se brzy povrch silnic začíná propadat, jenom beton drží, tedy alespoň víceméně. Ale šířku silnic a počty pruhů bychom jim mohli závidět. Stejně tak osmdesátikilometrový rychlostní limit v obci. To je super pro řidiče, ale opravdová tragédie pro chodce.

Když se tam nehody stávají jako na běžícím páse, stačí to vůbec policie řešit?

Ano, nehody jsou na denním pořádku. Řeší se podle závažnosti. Většinou se sjedou agenti pojišťoven všech zúčastněných a dohodnou se, kdo to zaplatí. To je potom někdy veselo. Existuje několik šílených pravidel nebo, řekněme, tradičních řešení. Když dojde k nehodě motocyklu 
s autem, automaticky je na vině řidič auta. Jaká je v tom logika, to nevím. Většinou se to řeší soudem. Nedej bože, aby byl do nehody zapojen cizinec a k tomu Evropan nebo Američan. Ten je pak většinou považovaný za viníka. No co, je bohatý, takže bude solit. Trvalé následky 
se kolikrát těžko prokazují. Složitější nehody, jako jsou smrťáky a velké škody, řeší policie. Samozřejmě za asistence milionů čumilů, kteří 
si to točí na mobil. Klidně 
tak zablokují celou ulici, zaparkují a fotí. Ovšem i policie 
se ráda fotí. Pak se není čemu divit, že každý den jsou fotky policistů s mrtvolami na první stránce mnoha deníků.

Co třeba ceny aut, dají se tam koupit i české škodovky?

Auta jsou tam obecně dražší, protože je i vyšší standard. Počítá se mimo jiné s automatickou převodovkou, klimatizací a třeba tmavými skly. Nižší střední třída 
a střední třída se prodává 
i za ceny vyšších tříd běžných 
v Evropě. Na auta z dovozu je, jako ostatně na všechno luxusní zboží, clo sto až tři sta procent. Fabia se dá pořídit, ale v přepočtu na koruny za sedm set tisíc nebo octavia 
za milion a půl, proto se nejvíc prodávají auta japonská, která vyrábějí přímo v Thajsku anebo se v Thajsku jen montují, protože na díly se stoprocentní clo nevztahuje.

Jeden z mnoha různých typů městských autobusů v Bangkoku.

Když už jsme u aut, tak by mě zajímalo, jak si v Thajsku stojí veřejná doprava…

V Bangkoku zahrnuje městská hromadná doprava autobusy, jednu linku podzemky, která se označuje jako MRT a dvě linky nadzemní dráhy označované jako BTS. Ty jsou v poslední době dost vytížené a ve špičce se lidi tlačí do vlaku téměř násilím. Minulá vláda začala s rozšiřováním obou drah, které jsou v provozu asi od roku 2000. Cenově je to docela drahé, protože jízdné do první následující stanice vyjda asi na deset korun a jízda mezi dvěma stanicemi stojí dvanáct korun. Na druhou stranu je ale maximální cena jízdenky třicet korun. Pokud si někdo koupí lítačku, je cena za každou jízdu asi sedmnáct korun. Ale neexistují časové jízdenky třeba na měsíc, jen denní pasy asi za devadesát korun. Nevýhoda je, že lítačka je na určitý počet jízd, tedy ne na počet dnů, a ještě k tomu je zvlášť jen na nadzemku, nebo zase jen na metro.

Takže tam neexistuje žádná provázanost mezi jednotlivými druhy dopravy?

Žádný provázaný systém městské hromadné dopravy tam nemají. Autobusy provozuje jak město, tak soukromníci, ceny jízdenek se liší podle druhu autobusu 
a někdy i podle ujeté vzdálenosti. Jízda autobusy bez klimatizace, někdy mají alespoň větráky a mají otevřená okna, je kolem pěti korun bez ohledu na vzdálenost. Jízdenka v klimatizovaných autobusech vyjde na devět až třicet korun, podle vzdálenosti. Lístky se platí průvodčí v autobuse, která, když na to má náladu, i vykřikuje zastávky, ale rozhodně se nedá počítat s tím, že by je hlásila v angličtině.

Může se tam tedy cestující spolehnout alespoň třeba 
na plán sítě linek nebo něco takového?

Zastávky jsou sice dané, ale mnohdy neoznačené. Nikde není ani orientační jízdní řád ani plánek zastávek té které linky. Autobusy mají občas trasu psanou na skle, ale 
v thajštině. Jsou taky autobusy pro chudé, jezdí na některých linkách párkrát za den. Jsou označeny modrým pruhem s bílým nápisem. 
Ty jsou samozřejmě bez klimatizace. Je tam ještě jedna specialita nazvaná BRT, to je autobus s vyhrazeným pruhem na silnici. Je lepší než ostatní autobusové linky, ale BRT jezdí jen na vybraných trasách.

Z toho všeho je možné usoudit, že vozový park je tam asi dost různorodý…

Je spíš historický, byly snahy ho obnovit, ale vždy se to nedořešilo, protože padla vláda, nebo to někdo zhatil tím, že snahu o obnovu napadl, ale jen s tím záměrem, aby sám dostal víc do vlastní kapsy. Jsou tam třeba autobusy ze šedesátých let, které mají i dřevěné podlahy. Mají ale i novější, ty s klimatizací, ale i ty už hodně pamatují 
a spousta z nich už byla koupena jako jinde vyřazené. 
Pro Evropana je to labyrint, mumraj, chaos, ale pokud 
se do toho všeho dostane, 
dá se to zvládat, jenomže je to o nervy a někdy o i zdraví. Dnes pomáhá internet, takže se dají třeba zastávky a linky dopředu zjistit. Jenomže pak je zase problém najít tu správnou zastávku na ulici.

Jak je to s regionální a dálkovou dopravou?

Pro meziměsto to funguje zhruba ve dvou kategoriích. Autobusy a minivany neboli mikrobusy, které jsou pro dvanáct až osmnáct lidí. Autobusy jsou levnější a o něco málo bezpečnější než minivany, ale to záleží na řidiči. Minivany jsou zase o něco dražší, ale rychlejší. Pro turisty nebývá větší problém se v téhle dopravě, ve srovnání 
s městskou, zorientovat. Minivany jezdí ale nepravidelně, mnohé prostě čekají, až se zaplní všechna místa, pak teprve vyjedou. To může trvat deset minut, ale člověk tam může sedět a čekat třeba i půl hodiny.

Každopádně to ale není zrovna evropský systém, na který jsou u nás lidé zvyklí. Je ještě nějaký další způsob dopravy?

Alternativou 
k výše uvedeným jsou taxi. Oproti Česku jsou ale levnější 
a k turistům se 
taxikáři chovají 
o něco lépe než třeba v Praze. Sice taky podvádí, ale přece jenom je 
v Praze větší možnost, že taxikář zákazníka obere. Nástupní taxa je přibližně dvaadvacet korun, a to včetně prvního kilometru jízdy, pak je každý další asi za osm našich korun za kilometr. Občas je levnější a rychlejší jet třeba ve třech do práce taxíkem než se potit a stát ve smradu půl hodiny na ulici a pak se tlačit v autobusu. Taxíky jsou většinou čisté a docela pohodlné. Problémem je, že taxikáři neznají ulice, jen ty, kde třeba už byli, nebo ty nejznámější. Vyplatí se znát cestu a řidiče navigovat. 
Ale je to stejné jako v autobusech, s angličtinou turista spíš neuspěje.

Přesuňme se od dopravy ke zdravotnictví. Ostatně, když 
je tam taková nehodovost, tak je asi dost vytížené i v tomto směru. Jak tam zdravotnictví funguje?

Je rozdělené na soukromé 
a státní. Rozdíly jsou většinou v rychlosti ošetření 
a v péči. Všeobecný systém zdravotnické péče jako u nás tam neexistuje, pojištění je na individuálním zvážení každého. Státní péče spočívá v tom, že člověk, který je takzvaně oprávněný, většinou jsou to státní zaměstnanci 
a jejich rodiny, ti u doktora zaplatí našich asi třicet korun, a pak mají ostatní péči víceméně zdarma. Ale na ošetření se čeká dlouho, protože většina lidí je chudých.

Předpokládám, že to se ale netýká soukromých zařízení…

V soukromé nemocnici je to vše rychlejší. Některé vypadají vysloveně jako hotely. Mají recepci, koberce, velmi pěkné vybavení, kavárny, restaurace a podobně. Ale za 
to vše se pořádně člověk při placení prohne. Já platím za prohlídku většinou sedm set až osm set korun, a to je ta levnější varianta. V případě vážnějších problémů bych okamžitě letěl domů, ačkoliv nemám v Česku pojištění, vyjde to tady i tak levněji 
a doktoři jsou u nás stoprocentně vzdělanější. I když se na zdravotnictví v Česku nadává, tak si pořád myslím, že je docela na vysoké úrovni.

Vypadá to, že máte z Thajska opravdu negativní zkušenosti…

Popíšu to na příkladu mého vyšetření. Thajský doktor mi s úsměvem oznámil, že mi diagnostikoval rakovinu tlustého střeva. Ten úsměv byl možná jen kvůli pomyšlení, kolik na té péči může vydělat. Naštěstí diagnostika v Česku nic neodhalila. Po historkách mých známých o vyoperované zdravé ledvině, operaci žloutenky a neodhalení perforace plíce zlomeným žebrem už k doktorům v Thajsku nemám nejmenší důvěru. 
O to víc jsem rád, když moji thajští studenti češtiny jedou do Česka studovat medicínu. Snad alespoň ti pak pozvednou zdravotnictví v Thajsku.

No a zdraví člověka je zase úzce spojené se stravováním. Jak se dá hodnotit tamní kuchyně?

Co se týče jídla, jsou Thajci docela mistři. Restaurace jsou všude kolem vás. V Bangkoku jsou všechny možné restaurace – asijské, evropské nebo americké – různých cen 
a kvalit. Tradiční pizzu si člověk může dát tak od sta našich korun, ale taky za osm set. Oni se snaží o vlastní recepturu, ale to se s pizzou nedá moc srovnávat. Navíc thajská kuchyně je plná chilli, takže pak pálí snad i voda. Českou restauraci by tam ale člověk hledal marně. Nejbližší je snad v Hanoji.

Co takhle české pivo, to Thajci znají?

České pivo je dostupnější, ale ne to klasické. Dováží se jen speciál pod označením Two Tales, který je ale náležitě drahý. Jednak je to vzdáleností a jednak clem, které činí sto procent na dovoz luxusního zboží, a také kvůli vyšší dani za alkohol. Takže 
v restauraci, kde ho mají, stojí dvoudecka tohoto piva kolem našich dvou set až tří set korun. Jinak thajské pivo je levnější, ale i tak je 0,33 litru v baru nebo restauraci drahé, tak od padesáti korun, v lepších podnicích i tři sta korun. To se týká zvláště takzvaných Rooftop Bars, tedy restaurací pod širým nebem na střechách výškových budov, takže nějakých sto až tři sta metrů vysoko. Jenomže tam jde především o výhled 
a atmosféru.

Jak to mají Thajci s hygienou 
v restauracích?

Hygiena v restauracích je vcelku v pohodě, třeba v porovnání s Hong Kongem, kde jsem se raději otočil zády ke kuchyni, abych neviděl, jak mi připravuje večeři maník 
v holínkách a s cigárem.

A ceny za jídlo?

Cenově jsou restaurace víceméně na podobné úrovni jako tady v Česku. Pokud člověk chce ušetřit, může zkusit jíst na ulici, kde je nepřeberné množství různých stánků s polévkami, smaženou rýží, nudlemi, grilovaným masem 
i rybami. Je otázka, jak silný 
a odolný má kdo žaludek. 
Já nikdy na ulici problém neměl, ale ne každý by to asi riskl. Ceny jídel v pouličních bistrech se různí, ale povětšinou se pohybují kolem 
našich třiceti korun za porci. Mimochodem, normy 
na váhu nejsou, proto člověk nikdy neví, kolik toho vlastně dostane a jestli to bude stačit, nebo si bude muset ještě něco znovu koupit.

Kdyby někoho přepadl stesk 
po tom, co zná z Česka, má šanci najít něco k snědku?

Jako alternativa jsou tam, jako všude na světě fastfoody, hlavně KFC, McDonalds 
a Burger King. Burger King 
je z nich nejdražší. Jinak ceny jsou jako u nás, v KFC je meníčko od asi pětašedesáti korun, ale záleží na lokalitě. 
U Thajců jsou oblíbené restaurace, kde si koupí ingredience a vaří si tam sami. To ale není nic pro mě. Já si raději zajdu do restaurace, protože vařit nechci. Navíc je to vlastní vaření i docela drahé.

Jak vůbec vycházejí ceny 
za potraviny ve srovnání 
s Českem?

Ceny zeleniny i ovoce jsou mnohdy vyšší než u nás, 
a tak se pro jednoho člověka nevyplatí vařit doma. Na trhu se občas sežene něco levněji, ale tam se i maso prodává maximálně na ledu, takže ta vůně mě osobně spíš odradí, zvlášť mořské plody a ryby. Ty se, myslím, při teplotách, které v Bangkoku obvykle panují, kazí velice rychle. Co se týče mléka a výrobků z něj, je to o poznání dražší než u nás, asi proto, že oni tomu tolik neholdují. Snad jenom 
u jogurtů, bych řekl, se ta situace zlepšuje. Ale pokud bych chtěl evropský standard, tak se nedoplatím. To by byl chleba za šedesát a mléko za třicet korun. A pečivo je tam většinou se spoustou cukru. Mít sladký rohlík s párkem, to mi tedy moc chutné nepřipadá.

Teď od jídla k volnému času. Jak ho Thajci většinou tráví?

Většina lidí v Bangkoku, pokud tráví svůj volný čas aktivně, a to tak že chodí 
do fitness. Berou to také jako určitou formu socializace, setkávání, povídání a seznamování se. Ceny závisí opět na vybavení fitness centra, 
od stovek korun až tak po tři tisíce měsíčně. Některé bytové domy mají vlastní bazén 
a posilovnu, pak se na tom 
dá ušetřit. Já tam nejraději chodím do bazénu, protože Thajci moc neplavou, takže tam nikdy není přeplněno. Místní ale nejvíc volný čas tráví spíše v kavárnách, restauracích a na nákupech. Všiml jsem si, že se vzájemně moc nenavštěvují. Takové 
to české – stavte se na kafe – tam nefunguje. Na čaj se sejdou, ale v kavárně, nebo 
v bistru, ale nejčastěji se sejdou při jídle.

Pokud se tedy věnují aktivnímu trávení času, co je kromě fitness oblíbené?

Populárním sportem je badminton a fotbal. Hal na badminton mají hodně, hodina stojí tak od padesáti do tří set korun. Pokud někdo nechce trávit čas ve městě, lze na víkend vycestovat 
k moři. Ono je sice i v Bangkoku, ale v přístavu se plavat nedá. Nejbližší místa jsou asi hodinu až hodinu a půl od města. Nejznámější je asi Pattaya, ale tam si klidu moc neužijete, protože stejně jako ostrov Phuket na jihu, je velice vyhledávaná pro noční život. Jiné lokality, ty vzdálenější od Bangkoku, jsou mnohem tišší a pro relaxaci příjemnější, ale záleží na tom, co člověk hledá.

A kromě toho, že si ve městě zajdou třeba na jídlo, tak co například kultura, jak se jí tam daří?

Mají k dispozici spoustu kin, která promítají stejné zahraniční filmy jako u nás. Thajské filmy jsou většinou 
o duších, černé magii, mají rádi horory a občas se vyskytnou i komedie. Někdy se objeví speciální akce, jako jsou filmové festivaly, koncerty pořádané ambasádami nebo zahraničními organizacemi a také se dají navštívit přednášky a podobně. Spíš mi ale přijde, že se ta jakási jejich kultura točí hlavně kolem peněz, že o zážitky moc nejde. Prostě chtějí spíš ukázat, že mám na lístek na Lady Gaga a tak nějak podobně. Takže mi ta zážitková kultura známá z Evropy, podporovaná někdy i státem prostě chybí.

Do přírody se tam asi moc nechodí…

Parky jsou v Thajsku taky, ale vzhledem ke klimatu je 
i pro mě většinou lepší sedět doma nebo v práci, protože když je venku přes čtyřicet stupňů Celsia a vlhkost přes devadesát procent, není mi 
to zrovna moc příjemné. Nejlepší je to v zimě, v prosinci, kdy teploty klesnou 
na příjemných osmadvacet 
až třicet stupňů. V extrémech mohou klesnout až k šestnácti stupňům Celsia, což 
už vnímají téměř jako mrazivé teploty. To bývá v únoru, ale to už je pro některé jedince téměř hranice pod᠆chlazení. Kuriózní je, že teploty kolem dvaceti pěti stupňů už mění módu. To už se objevují kulichy, čepice, bundy i rukavice.

Autor: Petr Šmergl

2.7.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jaroslav Faltýnek, lídr hnutí ANO na Vysočině

Hnutí ANO nevyhrálo pouze ve 23 obcích

Zpěvačka Lenka Dusilová.

Do města rekordů se sólovým vystoupením zavítá Lenka Dusilová

Hodnocení voleb: Zklamání i naděje politiků

Vysočina - Politici a odborníci z Kraje Vysočina komentují výsledky voleb

S výsledkem jsme rozhodně spokojeni, libuje si lídr Pirátů

Vysočina – Jako lídr kandidátky na Vysočině má Jan Pošvář významný podíl na tom, že do nové Poslanecké sněmovny vstoupí poslanci za Českou pirátskou stranu. Stranický zisk ho nikterak nepřekvapil.

Zelení: Smetla nás vlna populismu a extremismu

Vysočina – Za výprask tradičním stranám označila volby Hana Veronika Konvalinková, která byla jedničkou kandidátky Strany zelených na Vysočině.

Lídr TOP 09 na Vysočině se obává ztráty demokracie

Vysočina - Strana TOP 09 se do poslanecké sněmovny dostala takříkajíc s odřenýma ušima.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení