„Já jsem na podzim v roce 1970 nastoupil do kurzu pro výpravčí. Jeden z mých spolužáků byl z Dolních Louček. Byl příbuzným výpravčího v Řikoníně, který byl nakonec za tragédii odsouzený. Takže jsme měl od počátku spoustu informací,“ vzpomíná bývalý železničář Ladislav Harvánek z Nového Města na Moravě.

Je 11. prosinec 1970. Expres Pannonia, mířící z Vídně do Varšavy, vyjel po třetí hodině ranní z bratislavského hlavního nádraží. Po zastávce v Brně vyjel k Tišnovu a dál pokračoval po nové Tišnovce.

Z druhé strany přijížděl k Řikonínu nákladní vlak, který už měl v tu chvíli dvacetiminutové zpoždění. Stanicí ale neprojel. Zůstal stát u návěstidla, poslední vagony zůstaly na viaduktu před Řikonínem. „Vlak zastavil poměrně daleko od návěstidla, asi tak dvě stě tři sta metrů. Byla mlha, takže než výhybkář zjistil, že tam vlak stojí, uplynula už určitá doba,“ popisuje tehdejší situaci Ladislav Harvánek.

Traťové úseky byly v té obě zabezpečené pouze telefonicky. Mezi Vlkovem a Řikonínem hláskou Níhov. Právě odtamtud vyjela samostatná lokomotiva. „Byl tam jeden drážní zaměstnanec, vedoucí pracovní čety, který se potřeboval dostat do Tišnova. Ptal se hláskařky, jestli tam něco nejede a ona mu řekla, že tam teď odjíždí samostatná lokomotiva. On do lokomotivy nastoupil a křikl na hláskařku, že mohou jet. Ona, aniž by si uvědomila, že nedostala odhlášku za nákladním vlakem, lokomotivu pustila na trať,“ pokračuje Ladislav Harvánek.

Hláskařka nevyčkala na informaci, že nákladní vlak projel Řikonínem a samostatnou lokomotivu pustila po stejné koleji. Ta narazila zezadu do stojícího nákladního vlaku. Zadní vagóny vykolejily a zablokovaly druhou kolej. Právě tu, po níž přijížděl expres Pannonia. „Mezitím hláskařka zjistila, že nemá odhlášku a volala do Řikonína, kdy to bude. Výpravčí už věděl, že to hrozí průšvihem. Na rozhodování měl velice krátkou dobu, ani ne minutu. Zaměřil se na to, aby nákladní vlak stáhl do stanice,“ říká pamětník.

Výpravčímu v tu chvíli vůbec nedošlo, že od Brna přijíždí expres Pannonia. Nezastavil ho. Mezinárodní rychlík v plné rychlosti narazil do vykolejených vagonů.

Po nárazu se odtrhl jídelní a spací vůz expresu. Oba vozy padaly z pětatřicet metrů vysokého viaduktu. Hned druhý den přinesl zprávy o železničním neštěstí na Moravě i dobový tisk. „K 18. hodině bylo z trosek vyproštěno zatím 32 mrtvých. 17 zraněným bylo poskytnuto lékařské ošetření v okolních nemocnicích. Vyprošťovací práce se ve večerních hodinách ještě dokončují,“ psalo tehdejší Rudé právo.

Zvedla se velká vlna solidarity. Vyprošťování se chopili hasiči, železničáři i vojáci. Plné ruce práce měli také zdravotníci. Na výzvu Ústavu krevní transfúze a hematologie v Brně, aby lidé darovali krev na pomoc zraněným, se přihlásilo 140 dárců.

O dva dny později informoval tisk o tom, že podle vyšetřování bylo neštěstí zaviněno hrubým porušením předpisů. Do vazby putovala hláskařka z hlásky Níhov. Noviny upřesnily také počet mrtvých, namísto původních dvaatřiceti udávaly 14. prosince 1970 jednatřicet obětí na lidských životech. Třicet z nich byli polští státní příslušníci, vesměs železničáři. Hmotná škoda byla vyčíslena na tehdy závratnou částku - 4,6 milionu korun.

Nastalo vyšetřování a posléze začaly padat tresty. Hláskařka z Níhova dostala šest a půl roku ve vězení. Výpravčímu z Řikonína vyměřil soud o dva roky méně. „Byla smůla, že nákladní vlak zastavil tak daleko a končil na mostě. Tím pádem se dva vozy expresu zřítily dolů do údolí. Ostatní vozy zůstaly na kolejích a cestujícím v nich se už nic moc nestalo,“ podotýká pamětník.

„Bylo to totální lidské selhání. Na rozhodnutí bylo velice málo času, ale konečné rozhodnutí bylo chybné. A mělo fatální následky,“ dodává.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Nová Tišnovka prošla obnovou. „V úseku Říkonín – Vlkov u Tišnova je nyní instalované moderní zabezpečovací zařízení. Celý úsek prošel modernizací, díky které se zvýšila bezpečnost železniční dopravy,“ uzavírá Radka Pistoriusová, mluvčí Správy železnic.