„Poprvé jsem lezl na malou skalku, která je v lese kousek za Novým Městem. Směrem na Novou Ves. Mám z toho i fotky, lezl jsem na ni v holínkách. Tenkrát jsem velmi zatoužil být horolezcem. Lezení mi šlo. Už jako malý jsem objížděl s kamarádem skály v okolí. Měli jsme koloběžky, které jsme si sami udělali. Na nich jsme objeli takřka celou Vysočinu. Vždycky jsme někam přijeli a já jsem lezl sólo, což se mi i párkrát nevyplatilo. Teď, když si promítáme staré diapozitivy a vidím, jak visím pod vrcholem Pasecké skály, tak si říkám, že jsem byl fakt odvážný,“ usmívá se Radek Jaroš.

Od té doby jste vylezl na nejeden vrchol. Jste držitelem Koruny Himálaje i Koruny světa. Co je teď na řadě?

Chystám spoustu věcí. V plánu mám patnáct nejizolovanějších hor světa. Je to takový cestovatelsko-dobrodružný projekt. Nejvyšší vrchol Havaje, nejvyšší vrchol Francouzské Polynésie… Ale v situaci, jaká je teď, to nehrotím.

Radek Jaroš

- novoměstský rodák
- držitel Koruny světa a koruny Himálaje
- výstupy absolvuje výhradně bez použití kyslíkového přístroje
- je mu 56 let a žije s přítelkyní Olgou

Jste po další operaci, tentokrát pravého kolene. Jak to vypadá s rehabilitacemi?

Odjel jsem rehabilitovat na Kanárské ostrovy. U nás se nedá jet za hranice okresu. Všechna opatření jsou mi proti srsti, takže raději budu cestovat po Evropě. Doma je teď navíc zima, a tak jsem jel za sluncem. Na Kanárech je slunce a teplo. Dá se tu jezdit na kole, plavu a mám v plánu hrát golf. Jsem na rehabilitačně-rekreačním pobytu.

Operace a rehabilitace se staly běžnou součástí vašeho života. Podle statistiky, kterou jste před nedávnem zveřejnil, jste měl třikrát kotník v sádře, pět operací kolena, sedmkrát amputaci prstů a jednou vás pokousal pes. Výsledkem bylo skoro osm měsíců života o berlích. Co vlastně děláte, když se nemůžete aktivně pohybovat?

Nebývá to veselé období. Je to daň za úspěch. Každá mince má dvě strany. Snažím se rehabilitovat. A taky se věnovat svým dalším záležitostem. Živí mě kalendáře, knížky, přednášky a práce pro sponzory. Snažím se to vtěsnat do tohohle období. Od psaní přes přípravu kalendáře, fotek a přednášek až po chystání výstav. Než přijde zase doba, kdy se budu moci naplno hýbat.

Zmínil jste přednášky. Všechno se teď přeneslo do online světa. Jak se s tím vyrovnáváte? Online přednášky jsou určitě hodně jiné.

Je to peklo. Více než rok jsem odolával, ale když jsem jednu přednášku odkládal už počtvrté, tak jsem se domluvil na tom udělat ji online. Ona to vlastně nebyla ani klasická online přednáška. Neseděl jsem u počítače. Byl to přenos z divadla. Dvě kamery snímaly, jak mluvím do prázdného sálu a dělám, že jsou tam lidi. (smích) Ale ohlasy byly celkem kladné. Byla to premiérová přednáška na téma Koruna Himálaje a Koruna světa. Protáhla se na tři hodiny.

Chystáte se to zopakovat?

Vzhledem k tomu, že se blíží jaro, tak teď ne. I když lidé se ozývají a chtějí další. Uvidíme, co bude dál.

Plánoval jste se vrátit i ke skalnímu lezení.

Chci se k němu vrátit. Chtěl jsem se k němu vrátit už vloni, ale místo toho jsem hrál golf. Ale na druhou stranu se mi zadařilo a vyhrál jsem několik golfových turnajů. Mojí výhodou je, že nejsem fixovaný pouze na jeden sport. Baví mě více sportů, tím pádem mám širší škálu možností. Ale se skalním lezením počítám. I kdyby platila pořád ještě nějaká vládní opatření, tak odjedu na léto do Adršpachu. A polezu měsíc tam.

Vysočina vás neláká?

Vysočina je ráj. Je krásná. A je to nejlepší místo pro život.

Vysočina a rodné Nové Město na Moravě je vaší srdeční záležitostí. Jste jeho obdivovatelem, ale i velkým kritikem. Co se vám v poslední době na Novoměstsku nelíbí?

Trápí mě to, co přináší Novoměstsku největší slávu v očích okolí. Vysočina arena. Její základní kámen byl položený v roce 2005 a stáli u toho novoměstští lyžaři. Dnes je Vysočina arena místem, kam prakticky nemají novoměstští lyžaři přístup. Navíc tratě okolo nejsou udržované tak, jak je mají udržované arény podobného významu. V lednu jsem byl v Itálii a za týden jsem tam navštívil šest lyžařských center. Všude byly každý den ráno pro veřejnost i pro závodníky narolbované stopy v délce desítek kilometrů. Byly tam nádherně upravené trasy. Doma byly trasy upravované jednou za týden. Navíc byla Vysočina arena celou dobu zavřená.

Takže si myslíte, že Vysočina arena už nepatří Novoměšťanům?

Pro mě už to není Vysočina arena, ale byznys arena.

Abychom náš rozhovor nekončili tak negativně, vzpomněla jsem si, že jsme se kdysi spolu bavili o vašem vrcholovém doutníku. Doutník jste si po sestupu z vrcholu hory dával dole v základním táboře. Platí tento obřad pořád?

Přiznám se, že jsem už dlouho nebyl na žádném vrcholu, takže ani doutník jsem dlouho neměl. To mi připomíná, že si musím nějaký sehnat tady. Když budu mít volno, tak si zajdu k moři a v klidu si tam doutník vykouřím. Nebude vrcholový, bude to spíš doutník míru. (smích)