Když loni v únoru začala válka, říkala si, že brzy bude po všem. Z ostřelovaného Kyjeva odjela s dětmi ke svým rodičům, kteří bydlí blíž u hranic s Běloruskem a Ruskem. Mysleli si, že v této části země bude klid. Jenže se spletli. Nedaleko od jejich bydliště se objevily tanky a došlo k bojům. Několik dní Iryna s rodinou čekala, co se bude dít. Se sbalenými kufry a zásobou benzínu na delší cestu.

„Volal mi známý, že máme jen několik hodin na odjezd. Rodiče zůstali doma. Vraceli jsme se s dětmi a manželem do Kyjeva hroznou vypálenou zemí, ten pohled byl strašný. Hodně jsem se bála, že nedojedeme, že nás zabijí. Doma jsme vzali pár věcí a zamířili na západ Ukrajiny. Tam už bylo moc lidí, tam jsme být nemohli. Manžel nás nechal na hranicích s Maďarskem a jel zpátky. Dostala jsem se tedy s dětmi až sem do Telče za svou kamarádkou,“ líčí cestu do České republiky Iryna Kliestová.

Speciál houby bannerZdroj: Deník/Jan Lakomý

Maminka a její děti našli ubytování a postupně se začlenili do běžného života. Iryna nejprve rozvážela noviny a tisk, teď pracuje v kavárně s herničkou v Panském dvoře. Rodina si na nový domov zvykla brzy, Iryna si podle svých slov Telč zamilovala a je tu šťastná.

Nový Pavilon péče o rodinu otevřela ve čtvrtek nemocnice v Pelhřimově.
Pavilon péče o rodinu otevřela pelhřimovská nemocnice. Podívejte se, co nabízí

„Když jsme se sem dostali, místní hodně pomáhali. Teď už to tak není. Nevadí. Spíš potřebujeme, aby se k nám chovali jako k normálním lidem, co tady pracují a žijí. A ne jako na někoho, kdo se má lépe než oni. V Telči jsou lidi v pohodě. Ale už jsem zažila, jak se na nás jinde koukali skrz prsty. Viděli Ukrajinku a hned měli jasný názor, aniž by mě znali,“ popisuje svoje zkušenosti se soužitím Čechů Iryna Kliestová.

Mnozí Telčané i lidé z okolí už o zkušené mykoložce vědí. Nabízí třeba mykologické poradny pro veřejnost, vycházky do lesů v okolí i přednášky. Přitom když se dostala do Česka, vůbec nevěděla, že Češi jsou národem houbařů a hledání a vaření z hub je jejich vášní. A taky netušila, že začne jíst houby a zkoušet vařit česká houbová jídla.

„Rostou tu zhruba stejné druhy hub jako na Ukrajině. Houbaření je u nás hribalka, Ukrajincům jde spíše o množství hub. Češi se hodně zajímají o to, jaké houby rostou, jak je poznat, jestli jsou jedlé nebo jedovaté a tak. Loni na podzim tu byly opravdové žně. A já jsem vyzkoušela snad všechny jedlé houby. Nejraději mám čirůvku májovku, ta je vynikající. Recepty vařím různé. Nejoblíbenější jsou pro mě pořád ukrajinské vareniky, takové plněné knedlíky,“ říká k tomu mykoložka.

Na houby chodila už jako malá

K oboru, který Iryna Kliestová vystudovala na vysoké škole, se dostala trochu oklikou. Původně má ekonomické vzdělání a roky pracovala jako obchodní zástupkyně. Na houby do lesa s tatínkem nebo se sousedkou ale chodila už jako malá holka. Sbírali houby, které znali. Co našla, to rozdala, v té době totiž houby nejedla. Záliba jí vydržela až do dospělosti.

„Bavilo mě pátrat, proč houby rostou tam, kde rostou. Když jeden rok kvůli suchu nebyly houby, které si běžně odnášíme z lesa v košících, začala jsem se zajímat i o ostatní, třeba o ty dřevokazné. Získala jsem postupně hodně znalostí a začala jsem studovat mykologii na univerzitě v Charkově. To už jsem měla rodinu. Když jsem musela odjet do školy nebo být v terénu, o děti se postaral manžel,“ vysvětluje Iryna Kliestová a přidává i poměrně vtipnou rodinnou historku:

„Jednou můj tatínek přinesl muchomůrku zelenou. A ptal se mě, co to je. Ano. Tatínek vystudované mykoložky. Říkám mu, vyhoď to. A on zase začal. Prosím tě, co to je. Tak jsem mu řekla, že muchomůrka zelená. Nestačil se divit. Myslel si, že je to bedla. Kdybych tam nebyla, tak by ji asi snědl. A bylo by to.“

Zdroj: Deník/Musilová Zuzana

Právě i s tím, jak rozeznat jedovatou houbu od té jedlé, lidi z celého světa seznamuje prostřednictvím videí na YouTube. V lesích na Vysočině má na jejich natáčení ideální podmínky. Nejvíce v těchto dnech, kdy houby rostou ve velkém a může často chodit do lesa. I díky tomu se jí v Telči tolik líbí. Nad návratem domů na Ukrajinu zatím moc nepřemýšlí. Zapomenout na chvíli na všechno zlé tam u nich, s tím pomáhá práce, děti, přátelé a výpravy do lesa. I tak se situace na Ukrajině zase brzy připomene, starost o své blízké v rodné zemi má samozřejmě pořád.

„Manžel a rodiče jsou zatím v pohodě, tak to neřeším. Někdo z mých krajanů už se domů vrátil kvůli příbuzným nebo majetku. Já nechci, nemám na to nervy. Na podzim rakety spadly na továrnu kousek od mého domu, sousedům to vymlátilo okna. Vždyť bych tam nemohla jít ani do toho lesa, jak je to nebezpečné. Manžel zatím nebojuje, nemá žádné vojenské zkušenosti. Bude takové to maso na konci, až nebude kde brát,“ zamýšlí se na závěr nad budoucností svou i své rodiny Iryna Kliestová.