Ladislav Dvořáček jezdí ve žďárské firmě Zdar, kde za svůj výjimečný výkon dostal ocenění a také – jak jinak – model kamionu. „Troufám si tvrdit, že této mety dosáhlo jen několik jedinců v republice. A u nás je pan Dvořáček prvním řidičem s takovým výkonem,“ přiblížil Richard Latislav, generální ředitel Zdaru.

Ladislav Dvořáček toho za volantem kamionů už hodně zažil. Projezdil s nimi celou Evropu, jezdil i na Střední Východ. Nejdelší jeho cesta vedla z francouzského Lyonu do někdejší Alma-Aty v Kazachstánu, dnes metropole jménem Almaty. Nejvíc se mu líbí ve Skandinávii, kde nebývá příliš teplo. „A miluji Řecko, tam jezdím moc rád – hlavně ke kamarádovi na dovolenou. Při práci bych se ale bez těch veder obešel,“ usmál se Dvořáček.

Jezdí slušně a dodržuje pravidla. „Nejde to vždy úplně striktně, ale snažím se. Nemám rád lidi, co pravidla nedodržují, jak ta v silničním provozu, tak lidská pravidla obecně. Kdyby je všichni dodržovali, byl by svět jednodušší,“ poznamenal k tomu.

„Za posledních dvacet let jsem nasbíral jen tři pokuty. Přiznávám, že za telefonování,“ prozradil ještě Ladislav Dvořáček. „Samozřejmě jsem zažil situace, kdy to bylo takzvaně o fous, ale jezdím defenzivně a za šichtu tak někdy zabráním třeba i několika nehodám,“ doplnil ještě ke své práci řidič-rekordman.

Ladislav Dvořáček je z Bystřice nad Pernštejnem, je mu třiašedesát let a s kamionem jezdí od roku 1976. Baví ho fotografování, má vztah i k malování a ve volném čase se věnuje také sportovní střelbě. V kondici se udržuje pohybem. „V mládí jsem sportoval, vzpíral jsem a také běhával, teď je to třeba takzvaný indiánský běh – chůze na střídačku s lehkým poklusem,“ řekl s úsměvem.

Soutěž Jízda bez nehody vznikla v někdejších národních a později státních podnicích Československá státní automobilová doprava, známých pod zkratkou ČSAD. Mnoho dnešních dopravních firem, zejména těch, co které vznikly transformací a privatizací ČSAD po roce 1989 (některé si v názvu ponechaly i zkratku ČSAD), tuto soutěž převzalo a své úspěšné řidiče pravidelně oceňuje. „Pravidla se posléze v každé firmě zřejmě trochu uzpůsobila, ale princip zůstal stejný,“ dodal ředitel Zdaru Latislav.

Metou bývá zpravidla každých dosažených 250 tisíc kilometrů bez nehody (ale někde třeba i pět „odsloužených“ let). Řidiči nákladní dopravy mohou čtvrt milionu kilometrů ujet třeba za tři roky, řidičům osobní dopravy to většinou trvá déle. „Na linkách najezdí zhruba průměrně tak padesát tisíc kilometrů za rok,“ přiblížil vedoucí autobusové dopravy Zdaru Lukáš Německý. Dosáhnout jednoho milionu kilometrů tak může řidičům autobusů trvat i dvacet let.