Volaví hospodařili ve dvoře číslo 1, a to až do roku 1986, kdy zemřel poslední nositel tohoto jména v Habří Jaroslav Volavý. Ten měl se svou ženou Ludmilou, dcerou domkáře Jana Sýkory z Habří číslo 11, tři dcery, ovšem žádného mužského potomka. V čísle jedna, rodovém sídle Volavých, nyní žije dcera Marie Buchtová, která společně se svými sestrami zorganizovala rodinné setkání. „V chalupě vždycky zůstal jen jeden syn, většinou ten nejstarší. Ostatní si museli jít hledat štěstí jinam. Takže potomci Volavých jsou dnes třeba v Brně, v Olomouci nebo ve Strážnici,“ podotkla Marie Buchtová.

Právě v posledně zmíněné lokalitě, ve Strážnici, bylo jméno Volavý pojmem. A to díky Vítězslavu Volavému, který byl jedním z nejznámějších moravských lidových umělců ve druhé polovině 20. století. „Můj dědeček Jan Volavý pocházel z Habří z domu číslo 1. Byl ze sedmi dětí. Vzdělání tehdy dostaly jen první dvě děti. Nejstarší syn byl řídícím učitelem a dědeček, jako druhý nejstarší, byl úředníkem. Oženil se na Krčmě u Meziboří a tam se také narodil můj otec. Dědeček se stal berním úředníkem v Židlochovicích, kam se s rodinou přestěhoval. Odtamtud byl později převelen do Strážnice, tak se rodina Volavých dostala právě tam,“ připomenula rodinnou historii dcera Vítězslava Volavého Tatiana Pálenská ze Strážnice.

Malý Vítězslav byl velice hudebně nadaný. Už jeho otec, Jan Volavý, měl velice rád muziku, hrával na housle. Strážnice malému Slávkovi, jak mu říkávali, doslova učarovala. Tamní folklor si jej zcela podmanil. „Vystudoval gymnázium ve Strážnici a pak začal studovat brněnskou konzervatoř, ve svém studiu se zaměřil především na lidovou píseň,“ řekla Tatiana Pálenská.

Studium nadějného houslisty ovšem přerušila druhá světová válka. „Byl totálně nasazen, začal pracovat v továrně v Líšni. Po skončení války už neměl ruce tak ohebné, aby mohl pokračovat ve studiu konzervatoře. Musil si najít jiný obor. Proto po válce začal studovat češtinu a ruštinu na filosofické fakultě v Brně. Velmi jej ovlivnilo setkání s profesorem Vladimírem Úlehlou. Ten jej přitáhl k folklóru. Společně chodili a bádali, hledali kořeny lidové písně nejen ve Strážnici i v jejím okolí,“ prozradila další část životních osudů svého otce Tatiana Pálenská.

Vítězslav Volavý se stal profesorem ve strážnickém gymnáziu. Přesto studoval dál, zaměřil se tentokrát na etnografii a hudební vědu. Svůj život zasvětil folklóru a lidové hudbě. „Patřil mezi zakladatele Strážnických slavností, pozdějšího Mezinárodního folklórního festivalu ve Strážnici. Byl také dlouholetým ředitelem Ústavu lidového umění ve Strážnici. A také primášem vlastního hudebního souboru,“ sdělila Tatiana Pálenská.

Na své kořeny v Habří ovšem Vítězslav Volavý nikdy nezapomněl. Přestože už patřil do jiného kraje, na Vysočinu se stále velmi rád vracel. „Brával s sebou mě i sestru. Otec Vysočinu velice miloval. Pokaždé říkával, že tamní stromy jsou jako píšťaly varhan, že vyluzují kouzelné zvuky. Sedávali jsme často nad řekou a otec nám pletl věnečky z mateřídoušky. Chodili jsme chytat raky a pstruhy. Měl to tu velmi rád a kdykoliv mohl, tak se sem vracel,“ potvrdila otcovu náklonnost k Vysočině Tatiana Pálenská.

Společného srazu pokračovatelů rodu Volavých se Vítězslav Volavý už nedočkal. Zemřel v roce 1983. „Nápad zorganizovat setkání vznikl při podobné, velice smutné příležitosti. Zjara jsem pochovali bratrance a sestřenici, a když jsme se na pohřbu sešli, tak jsme zkonstatovali, že se scházíme pouze na pohřbech. Tak jsme se rozhodli sejít se jednou trochu jinak,“ vysvětlila prvotní impuls ke srazu Marie Buchtová.

V Habří se sešly téměř čtyři desítky potomků rodu Volavých. Nikdo z nich už ale není nositelem tohoto jména. „Pak už se rodila jen samá děvčata, rod Volavých z naší větve vymřel po meči,“ poznamenala Marie Buchtová.