Mají sedlovou střechu, vysoké bývají asi dva metry, široké kolem tří, třetí strana je však velice úzká, na šířku totiž mají sotva metr. Postavené jsou z cihel s otvory, takže vevnitř musí být neustále průvan a zima jak v psírně.

Samozřejmě si říkáte, co to k čertu vlastně je. Prvně vás napadá holubník či bouda pro nějakého obzvlášť vysokého, avšak velice vychrtlého psa, pak se vám mihne hlavou myšlenka na onu budku se srdíčkem, která na vesnicích vždy stávala na hnojištěm, vzápětí si ale uvědomíte, že jste na cestě do jednoho ze svatých míst, a tak domeček pokládáte za kapličku neobvyklého vzhledu.

Jenže těch „kapliček“ je kolem cesty nekonečné množství, stojí u každého baráku, což je i na religiózní Španělsko přece jen trochu moc. Většina z nich je umístěna na dvoře, a tak nemáte šanci nahlédnout dovnitř, co se v nich vlastně skrývá. A tak, když narazíte na jednu z těchto staveb, která konečně stojí trochu u cesty, zajásáte a hnáni zvědavostí podíváte se skrz děravé cihly do útrob stavbičky.

A najednou máte jasno – vidíte kukuřičné klasy. Je to velice důmyslný vynález, který zde drobným zemědělcům slouží asi již po staletí – otvory v cihlách proudí vzduch, ale nedostane se tam déšť. Kukuřice pěkně schne, takže lze po čase jednoduše ostrouhat. Později jsem slyšel, že se uvnitř občas suší i maso, na vlastní oči jsem to však nespatřil.

Nevím, zda tyto stavby stojí podél celé Camino Francés, tedy hlavní cesty z Francie do Santiaga, avšak v závěrečné části přes Galicii na ně narazíte prakticky na každém kroku. Ale i zde se jejich podoba mění. Nejvíce převažují cihlové „sušárny“, občas se ale setkáte s i jejich starší dřevěnou variantou – a západně od Santiaga naopak moderní betonovou.

Tyto různé verze dokonale ukazují, jak postupem času přicházely nové a nové inovace. Měnil se však jen materiál, stavba jinak zůstávala stejná. Jasně to dokládá, že osvědčené myšlenky není třeba měnit, jejich princip může vydržet i stovky let, aniž by někdo přišel na něco lepšího.

Mimochodem, tento vynález si můžete koupit i domů. Tedy nikoliv v jeho životní velikosti, to byste jej letadlem asi těžko převáželi, nýbrž coby malý suvenýr. Tyto neobvyklé stavby jsou totiž pro camino opravdu natolik typické, že se z nich stal jakýsi sekundární symbol svatojakubské cesty, a tak si mnozí poutníci jeho zmenšeninu rádi koupí na památku.

Milan Krčmář