Pomyslným otcem této transformace na Vysočině je aktuální ředitel pelhřimovského Domova Jeřabina a někdejší radní Petr Krčál. „Byl to projekt, který vycházel z celostátních vizí. Měla se do něho zapojit alespoň jedna organizace z každého kraje. My jsme začali hned dvěma,“ zavzpomínal Krčál.

Volba padla na Domov Jeřabina, který tehdy sídlil v Těchobuzi na Pelhřimovsku, a domov v Náměšti nad Oslavou na Třebíčsku. „Dá se říct, že měli štěstí, že bydleli na zámcích. Potřebovali jsme z nich odejít, protože byly v dezolátním stavu, existence ústavů v nich byla svým způsobem nadále nemožná a nešlo možné je zmodernizovat,“ prozradil Krčál.

Hledali proto vhodné lokality pro takzvané komunitní bydlení, do kterého by se mohli klienti přestěhovat. „Zpětně to vnímám jako velmi dobrý krok. V samostatných domácnostech pro pár lidí se dá všechno řešit daleko lépe než v ústavech, kde žije několik desítek klientů. Navíc v tom vidím obrovskou výhodu i teď z pohledu pandemie,“ zhodnotil Krčál.

„Myslím, že se to osvědčilo. Klienti jsou spokojení, konečně dostali svůj domov a mohou žít v samostatných pokojích. Každý člověk má právo na soukromí a každý by si měl užívat života. Rozhodně jim to prospívá,“ přidala se sociální pracovnice Jeřabiny Jana Rychetníková.

S tím souhlasí i samotní klienti. „V domečku se mi líbí. Někteří mají pokoj sami pro sebe, ale já bydlím s přítelem. To je moc fajn,“ pochvalovala si paní Miluška.

Bez problémů vychází i se sousedy. „Spoustu lidí ani neví, kde přesně komunitní bydlení máme. Když se domečky stavěly, tak se toho báli, byly tam různé předsudky a teď to ani nepoznají,“ podotkla Zuzana Hanzalová, vedoucí oddělení denních programů.

„Dá se říct, že transformace skutečně boří určité bariéry. Já to alespoň tak vnímám. Když lidé opravdu vedle nich bydlí a vidí, že se chovají naprosto normálně, tak změní názor. Sama jsem odmalička byla sousedem lidí s mentálním postižením a nikdy jsem neměla pocit, že by byli v něčem jiní,“ svěřila se Rychetníková.

Samostatným bydlením to ale nekončí. „Dlouhodobě spolupracujeme s fotografem Milanem Šustrem a společně jsme si řekli, že by bylo dobré lidem ukázat, jak se našim klientům po transformaci daří. Že žijí úplně normálně, chodí do práce, umí se bavit a není na tom nic zvláštního. Pokud ještě nějaké předsudky vůči nim existují, chceme je zbořit,“ podotkla Hanzalová.

Vzniklo tak čtrnáct fotopříběhů z šesti domácností. „Vybírali jsme různé momenty z jejich života. S někým jsme fotili v práci, s dalšími třeba doma v kuchyni a podobně. Musím říct, že se mi s nimi spolupracovalo opravdu skvěle, protože jejich bezprostřednost je mimořádná. To byla škola i pro mě a mám z toho opravdu dobrý pocit,“ řekl s úsměvem fotograf Šustr.

Podobné dojmy z toho mají i samotní klienti. „Užila jsem si to. Fotili jsme, jak vyrábím věnce, maluji nebo třeba ve spořitelně, kde uklízím,“ vyjmenovala paní Miluška.

V současné době transformací prochází Domov Háj v Ledči nad Sázavou na Havlíčkobrodsku a komunitní bydlení se staví i v Jihlavě. „Pak už zbývá jen Lidmaň na Pelhřimovsku a v Křižanov na Žďársku. Ostatní jsou buď hotové nebo v chodu,“ pochvaloval si Krčál.

Ze sedmi ústavů na Vysočině tak zbyly jen dva. „Každá organizace tomu dala výjimečný ráz a zaměřila to trošku jinak. Všechny ale fungují velice dobře. Když se dnes zeptáte klientů, tak by se nikdo nechtěl vrátit zpátky do ústavu,“ vyzdvihl Krčál.

„V ostatních krajích zvládli maximálně jednu transformaci a mnohdy si netroufli ani na tu. My jsme se na to vrhli ve větším. Postavili jsme dvaapadesát staveb, ať už domků či stacionářů. Byla to rozsáhlá investice za více než půl miliardy korun a dopadlo to dobře,“ uzavřel pyšně Krčál.