Začala sezona honů. Které si nenecháte ujít?

Chystám se do Slavic (rozhovor se uskutečnil tři dny před víkendovou akcí – pozn. red.). Je to tam výjimečné jednak proto, že dodržují tradice jako málokde. Mají trubače, poslední leč, vyhlašuje se tam král honu, zasedá myslivecký soud. Navíc v okolí žije stále dost drobné zvěře, například čím dál vzácnějších zajíců. Loví se jich tam klidně i stovka za jeden hon. Přičemž třeba na Náměšťsku se jich loví toto množství v rámci všech patnácti honiteb za celou dvouměsíční sezonu, co se to smí. Veřejnost si myslí, že myslivci mají plné mrazáky zvěřiny, ale není tomu tak.

To mě překvapuje…

Když dnes myslivec dostane kus srnčího jednou za dva roky, je rád. U přemnožené černé zvěře je to samozřejmě něco jiného. Lovec má šanci získat jak zvěřinu, tak motivační příspěvky.

Souvisí to nějak s africkým morem prasat? Týká se vůbec tato nemoc naší oblasti?

Jen nepřímo. Nemoc se zatím drží na Zlínsku v několika katastrech. Ale i u nás je hodně černé zvěře. Stát se snaží ji eliminovat plošně, aby se snížilo riziko šíření choroby. Povolil většinu výjimek ze zakázaných způsobů lovu. Navíc od října je vydáno nařízení státní veterinární správy vyšetřit krev z každého uloveného kusu na Aujeszkyho chorobu. Což sice není africký mor prasat, ale za poskytnutý vzorek se dává takzvané zástřelné tisíc korun, to je pro lovce další motivace lovit černou. A Kraj Vysočina už třetí rok vykupuje čelisti selat divokých prasat, dává 350 až 500 korun podle věku selete.

Prameniště v Heralticích. Vzadu za pyramidou je úpravna, kde se voda filtruje přes drcený vápenec.
Vodaři začnou recyklovat prací vodu a posílí prameniště o nové vrty

Je vůbec spočítáno, kolik divokých prasat běhá po Třebíčsku?

To si netroufám říct přesně, obtížně se to sčítá, protože je to velmi chytrá, opatrná noční zvěř. Za okolí Náměště můžu odhadnout, že je to zhruba 150 až 250 kusů. Na celém Třebíčsku se v posledních letech loví okolo 2,5 tisíce divočáků ročně.

Co se stalo, že například zajíci mizí z krajiny?

Důvodů je víc. Vliv má zemědělské hospodaření - likvidace remízků a mezí v krajině. Mizí pěstování řepy a brambor. Problémem je i chemizace a vysoké stavy zvěře, kterou myslivci považují za škodnou. Dravci jsou chráněni, neloví se. Lišek a kun je mnoho. Říká se, že liška, aby plnila funkci zdravotní policie, by měla být jedna na 500 hektarů. Dnes jich tam je mnohem víc. A možná i péče myslivců není na dobré úrovni. Protože jich v posledních letech ubývá.

Od září jste novým předsedou Okresního mysliveckého spolku (OMS) Třebíč. Co se chystáte dělat nově nebo jinak?

Plánujeme mj. právě získávat nové členy, to ale znamená víc se zaměřit na práci s mladými lidmi. Lépe řečeno s dětmi, které jsou nejvíc vnímavé. Ti z našich řad, kteří jsou flexibilní, budou jezdit do škol a školek na přednášky. Pak je šance časem rozšířit naše řady. Je potřeba začít s výchovou u těch nejmenších. Třeba kroužků myslivosti, jichž bývaly desítky v okrese, je nyní jen několik.

Orkán, který se nedávno prohnal i Žďárskem, za sebou zanechal i poškozené krmelce či posedy - například u Karlova na Žďársku (na snímku).
Myslivci sčítají škody, vítr poničil i posedy a krmelce

Jak dětem na školních přednáškách vysvětlujete nutnost lovit, tedy zabíjet zvířata?

Zdůrazňueme, že k chovu zvěře patří nejen péče o životní prostředí, přikrmování v době nouze, ale také lov například z důvodu držet rovnováhu v přírodě u přemnožené zvěře, eliminovat nemocné kusy. Ale i z důvodu zisku kvalitní potraviny, kterou zvěřina je.

A novinkou je, že jste po vašem zvolení předsedou OMS Třebíč vybrali nového jednatele…

Ano, je jím Antonín Měrka, nastoupí v prosinci. S tím souvisí, že chceme, aby plně fungoval sekretariát. Jednatel, který je vlastně naším jediným zaměstnancem, bude čtyřicet hodin v týdnu k dispozici členům spolku, veřejnosti, veterinární správě, bude víc komunikovat, než bylo zvykem v minulosti. V kompetenci jednatele je i správa kulturního zařízení Bažantnice a příprava mysliveckých akcí.

Jste myslivec, kolik času vás to stojí z vašeho volna?

Můj domovský spolek v Okarci se snaží už deset let působit v krajině. Obnovujeme remízky, brigádnicky vysazujeme aleje stromků. Snažíme se dělat potravní políčka pro zvěř, která zůstanou celou zimu jako zdroj potravy. Připravujeme krmení na zimu – sbíráme jeřabiny, kaštany, žaludy, sháníme seno i kukuřici. Spolupracujeme s obcemi, což zahrnuje myslivecký výlet přes den se soutěžemi pro děti, večer se zábavou pro dospělé. Chystáme hony, individuálně lovíme. Jsou to stovky hodin času.

Tradiční šestnáctá myslivecká Svatohubertská mše se konala v neděli v novoříšském kostele.
Myslivci připomněli, že nejsou jen lovci

Zabýváte se také instalací pachových ohradníků? Vidíte v nich přínos?

Dáváme je vždy na jaře nové, v průběhu roku v nich dvakrát třikrát obnovujeme pachovou látku. A funguje to. Dáváme je například k silnici I/23 v úseku poblíž studeneckého nádraží, sražených kusů je teď minimum oproti minulosti, takže svůj nesporný význam to má.

Máte doma výstavku trofejí?

Nemám, moc na to nejsem. Doma máme vystavenou jedinou z daňka, kterého jsem ulovil. Spíš trofeje sháním pro práci s dětmi, aby poznaly jednotlivé druhy zvěře. Mám to uloženo v práci.

Jak se vůbec stalo, že jste myslivcem?

V rodině se tomu věnoval akorát strýc, ale popravdě řečeno mě to víc chytlo až po škole, studoval jsem lesnickou fakultu, častěji jsem jezdil ke strýci do honitby a postupně mě koníček pohltil.

Jak se vyrovnáváte se skutečností, že spousta lidí myslivce „nemusí“? Vadí jim, že jsou ozbrojenou složkou. Mají myslivost spojenou spíš s tím, čemu se říká papalášství, než s hospodařením v přírodě.

Určitě to není dobře, dlouhodobě ten problém cítíme, že postavení myslivců ve společnosti není takové, jaké by si zasloužili za to, že se téměř dennodenně pohybují v krajině, starají se o ni, o zvěř, která je naším národním bohatstvím. Nemáme tu velké šelmy, které by stavy zvěře redukovaly, musí to dělat člověk. A naším úkolem je to lidem vysvětlovat. Většinou se ale o naší činnosti stejně nakonec na veřejnost do médií dostanou záležitosti typu, že někdo někoho postřelí nebo že je nalezena uhynulá vzácná zvěř.

Myslím, že taková reklama by fungovala i u nás.
Postřehy z cest: Jak Galicijci objevili dokonalý marketing

Například mořský orel u vás na Náměšťsku. „Své“ lidi tu znáte, myslíte, že to mohla být práce nějakého nimroda?

Tomu nevěřím. Spíš bych věřil, že orli pozřeli otrávenou návnadu, přichystanou nemyslivci pro jiné zvíře. Orli jsou vzácní, na celé Vysočině hnízdí jen na deseti místech, z toho jedno je tady u nás. Celé roky se nic nestalo, až loni. A navíc myslivci vědí, že se orli mořští živí hlavně mršinami, do naší krajiny patří a my to tak respektujeme.

Jakého máte psa?

Jezevčíka.

Opravdu? Při vaší výšce skoro dva metry bych si tipla spíš nějakého ohaře.

Chtěl bych ohaře, ale takový pes potřebuje, aby se mu člověk věnoval. A já toho času tolik nemám. Moje fenka jezevčíka bude vhodná k norování.

Máte rád film Slavnosti sněženek, který režisér Jiří Menzel natočil v roce 1983?

Ano, film je to určitě pěkný. Vystihuje i vlastnosti, které se u myslivců stále objevují, jako je závist. Ale jsou věci, které jsou dnes už jiné.

Které třeba?

Ve snímku je vidět, že se myslivost od té doby změnila. Že tehdy ulovit divoké prase byla událost. Divočák byl vzácnost. Po druhé světové válce se jich ročně lovila tisícovka v celé republice. Všichni si mysleli, že černá zvěř je u nás na vyhynutí, od dob Marie Terezie byla tak redukovaná, že počty byly minimální. Ovšem dnes jsme tam, kde jsme. Loví se 150 tisíc kusů ročně.

A máte raději pečeného divočáka se šípkovou nebo se zelím?

Popravdě řečeno je dobrý tak jako tak. Se šípkovou jsem ho jedl snad jednou v životě. Běžnější úprava tady u nás je přece jen se zelím a s knedlíkem.

O něm:Ing. Tomáš Sedláček
nar. 1977 Třebíč
předseda OMS Třebíč od září 2017
vzdělání – Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně (MZLU), lesní inženýrství
zaměstnání – Město Náměšť nad Oslavou, vedoucí odboru životního prostředí a živnostenského (OŽPŽ)
ženatý, 2 děti
koníčky – myslivost, rodina, horská turistika, kopaná

Jaký je:Rozhovor s Tomášem Sedláčkem se uskutečnil v jeho kanceláři náměšťského městského úřadu na odboru životního prostředí. Právě kancelář zpravidla o zpovídaném napoví hodně. Sedláček si nepotrpí na poslední designové trendy ani na zdůrazňování svého ega skrze vystavené artefakty. V téhle místnosti panuje lehký nepořádek člověka, kterého naprosto pohltila práce – je tu pel mel map, šanonů i názorných pomůcek pro přednášky ve školách a školkách. Když je potřeba vysvětlit, jak vypadá zajíc nebo paroží daňka. Sedláček se baví věcně, se zápalem pro věc, je poznat, že se neminul povoláním.