Tento známý brodský lékař je dnes ve věku 85 let v Havlíčkově Brodě posledním pamětníkem holocaustu. Před druhou světovou válkou v tomto městě žilo přes stovku židů. V Dolní ulici, kde je dnes asijský obchod s textilem, byla židovská modlitebna. V pondělí se Jiří Koref na brodském náměstí zúčastnil pietní akce Jom-ha-šoa, aby opět uslyšel 23 jmen svých příbuzných, kteří druhou světovou válku nepřežili.

V době, kdy mu bylo pouhých třináct let, byl poslán s rodiči do ghetta Terezín, kde se celá rodina dočkala po dvou letech konce druhé světové války. Jiří Koref měl to štěstí, že Terezín přežil nejen on, ale i oba jeho rodiče. „V Terezíně bylo od roku 1941 v hlavní pevnosti židovské ghetto. Byl to sběrný a zároveň průchozí tábor, kde byli shromažďováni židé z různých zemí Evropy. Moje maminka pracovala v Terezíně v zemědělství, otec měl na starost lékařskou ambulanci, kde ale nebyly žádné léky. V Terezíně vězni umírali dnes a denně na různé nemoci nebo hladem.

Nejhůř na tom byli vězni z Německa. Českým vězňům mohly rodiny a příbuzní posílat balíčky. Nejlépe na tom byli naopak Dánové. Dánsko sice Němci obsadili, ale dánský král vymohl pro vězněné dánské židy různá privilegia. Například nebyli posíláni do plynu. V roce 1945 po válce pro ně dánský král nechal vypravit zvláštní autobus,“ vzpomíná Jiří Koref, který v ghettu prodělal žloutenku a zápal plic. Terezín sice nebyl vyhlazovací tábor, ale i tak se zde popravovalo za malicherné přestupky. Poslat provinilce do malé pevnosti bylo pro žida rozsudkem smrti. „Jak člověk může na takovou hrůzu zapomenout? Snažit se na ni nemyslet. Naštěstí jsem se po válce už s žádným antisemitismem nikdy nesetkal,“ odpoví Jiří Koref na otázku, jak se může člověk s takovým utrpením do budoucna vyrovnat. Ovšem zapomenout nelze. „Ještě nyní se mi o Terezíně v noci zdá,“ povzdechne si Jiří Koref. Podle jeho názoru je ale třeba o holocaustu mluvit a nezapomínat.