Takže jste do toho nešel s představou výhry?
Ani ne. Když jsem pak byl už pátý, říkal jsem si. Paráda, teď už to stačí jen držet. A najednou šup a byl jsem třetí.

To už pak asi byla větší zodpovědnost, aby to člověk nakonec nepokazil.
Dakar není jen o rychlosti a spolehlivosti. Je to maratónská záležitost. Je to o rozvržení jednotlivých etap i o štěstí. Když už jsem byl na třetím místě, byl jsem absolutně spokojený. A soustředil jsem se jen na to, abych ho udržel. Nechtěl jsem to zkazit. Časové rozdíly byly malé a mohlo se stát ledacos. Byly to nervy, ale vyšlo to. A dokonce jsem dosáhl na vítězství.

Čím jste chtěl být jako malý?
Neměl jsem jasno. Ale sport mě táhl. Coby prcek jsem dělal fotbalového brankáře. Ale zjistil jsem, že kolektivní sport mě nebaví. Ve čtrnácti jsem čuchnul k benzínu a bylo to jasné. Nešlo to ale tak rychle. Můj táta neměl ani řidičák. A peníze jsme taky neměli. První kolo jsem dostal v jedenácti. Bylo staré, ale strašně jsem se na něm vydováděl.

A první motocykl?
To byl boj. Chtěl jsem pionýra a ten stál tři a půl tisíce. To bylo tehdy hodně. A táta bez řidičáku neměl ani jak pro něj dojet. Nakonec jsem ho ale dostal a tím to celé začalo…