Skupina patří k předním představitelům žánru flamenca nejen na Slovensku, odkud pochází, ale v celé střední Evropě. Los Remedios posunují hranice flamenca mimo objevené a zažité cesty a jejich celkový projev nejlépe charakterizuje pojem world music. O flamencu i o tom, jak soubor vznikl, jsem si povídal s uměleckým vedoucím Morenitou de Triana alias Stano Kohútkem.

Můžete vaši skupinu Los Remedios trošku blíže a třeba i neformálněji představit?

Naše skupina vznikla už v roce 2002, takže máme letos desáté výročí, a vznikla paradoxně proto, že nám chyběl kytarista. Můj bratr tehdy odešel na několik let do Španělska a my jsme hledali způsoby, jak to vyřešit. Remedios jsou i nové způsoby, nové začátky a my jsme začali tvořit materiál, který by bylo možné hrát bez kytary. Nakonec jsme stejně hledali nového kytaristu, protože flamenco bez kytary, to je jako ryba bez vody, to nejde. Zformovali jsme velké obsazení, které postupně vykrystalizovalo do šestičlenné kapely. A kromě tradičního andaluského materiálu také dodáváme to svoje. Zveme také španělské zpěváky, protože ty naše slovanské vokály jsou úplně jiné.

Hrajete flamenco od začátku, nebo jste k němu dospěli po dlouhém hledání, jak by váš hudební projev měl vypadat?

K flamencu jsme dospěli postupně. My jsme s bratrem folkloristé, působili jsme i v Lúčnici, a když už nám to nestačilo, poohlíželi jsme se i po něčem jiném. Poslouchali jsme tehdy také desky Paca de Lucii a v Bratislavě jsme byli členy souboru Andalusia. Bylo to celé takové nabubřelé, nablýskané kostýmy, ale naučili jsme se tam první kroky a potom jsme začali cestovat i do Španělska. Také jsme začali přemýšlet, jak to dělat jinak a lépe a začali jsme také skládat. Předtím jsme spíš sbírali autentický materiál, ale to bylo ještě s jinou kapelou. V současné době tvoří asi tak sedmdesát procent repertoáru naše vlastní skladby.

Jezdíte poznávat či studovat flamenco i do autentických míst, nebo čerpáte zkušenosti a inspirace zprostředkovaně?

Poslední čtyři roky spíš zprostředkovaně, z různých festivalů a nahrávek, ale předtím jsem se snažil cestovat přímo k pramenům. Je to mnohem efektivnější, když strávíte na místě delší čas, dvakrát jsem tam byl na půl roku. Člověk si některé věci jen tak idealisticky představuje a když nějaký čas žije mezi místními lidmi a chodí na fiesty, zjistí, že ta hudba není zdaleka tolik vyumělkovaná, odvyknete si přidávat do ní zbytečnosti.

Znamená pro vás Španělsko jen hudbu, nebo se jeho vliv dotýká i vašeho životního stylu? Máte rád třeba španělské filmy, jídlo, držíte siestu…

Španělské jídlo mám samozřejmě rád, siestu se ale v našich zeměpisných šířkách dodržovat nedaří. Když jsme ale byli ve Španělsku, tak nám to velmi vyhovovalo. Nejdůležitější bylo ale chození na večerní fiesty, kdy se hraje od večera až do rána. Když je člověk nucen s nimi hrát a doprovázet tanečníka tak dlouho, dokud mu neřekne, že takto by to mohlo být, je to největší škola. Někdo tančí nebo zpívá a rovnou vám ukazuje, co máte dělat s kytarou, to se na YouTube nenaučíte.

Improvizujete hodně? Jsou pro vás důležitější připravené aranže, nebo živelný projev na orientačně domluveném hudebním základu?

Dřív pro nás bylo důležité mít všechno napsané do poslední noty. Teď se ale snažíme, abychom zařazovali části, kde můžeme v rámci dohodnuté formy improvizovat. Přišli jsme totiž časem na to, že nám improvizace chybí, její absenci bychom teď pociťovali jako mínus.

Dostáváte se při svém hraní často na Vysočinu, nebo je pro vás festival příležitostí, jak se místnímu publiku ve větší míře představit?

Na Vysočině jsme byli naposledy asi před dvěma lety, respektive před dvěma lety skončilo období, kdy jsme pravidelně jezdili hrát do Třebíče. Byli jsme tam asi se třemi různými projekty. Festival je pro nás příležitost jak se znovu připomenout divákům a velmi se na to těšíme.

Jak myslíte, že se bude jižní temperament slučovat s krajem, který v našich podmínkách patří k těm drsnějším?Jak se tančí flamenco mezi kamením?

Já myslím, že to bude ok, protože ve flamencu je těch drsných nálad velké množství, takže to bude rezonovat s tím drsnějším životem na Vysočině. Bral bych to jako plus. A publikum na Moravě je vůbec hodně temperamentní, takže se toho vůbec nebojíme.

Jste raději, když se publikum na vašich koncertech roztancuje, nebo dáváte přednost soustředěnému poslechu?

My jsme samozřejmě rádi, když se publikum roztancuje, ale charakter té hudby na druhé straně nutí k poslechu. My netrváme na soustředěném poslechu, nemáme nic proti tomu, když lidé tančí, ale stává se nám to málokdy. A bylo by výborné, kdyby se to právě tady povedlo.

A je něco konkrétního, co byste chtěli vzkázat vašim festivalovým posluchačům?

Jako Remedios bychom chtěli vzkázat publiku ve městě, kde jsme ještě nebyli, aby se nechali unášet emocemi, které jim naše písně přinesou. Rozhodně se všichni mají na co těšit, dáme ze sebe všechno.

BORIS KLEPAL