Kliknutím zvětšíte„Je to naše první ocenění. Znamená pro nás to, že si někdo váží naší práce. Nominoval nás totiž někdo ze zákazníků, kdo má rád naši mouku a mlýn, a to je na tom to nejdůležitější,“ podotýká mladý mlynář.
Do Oudoleně si pro mouku jezdí lidé nejen z Vysočiny, ale i sousedního Pardubického kraje. „Slyšela jsem na ně samou chválu. Už se tam nějakou dobu chystám, tak snad to brzy vyjde,“ nechává se slyšet Karolína Veselá z Havlíčkova Brodu.
Největší nárůst zákazníků zaznamenali v posledním roce. „Covid nám pomohl, ale uvidíme, jak dlouho to bude trvat. Teď jsou lidé doma a mají čas péct, ale to se může změnit, až se vše vrátí do starých kolejí,“ je si vědom Kryštofek.
Dá se říct, že oudoleňská mouka je opravdu lokální. „Snažíme se brát obilí od místních zemědělců, třeba od souseda. Je potřeba mít opravdu kvalitní obilí, což se nám teď naštěstí daří,“ pochvaluje si osmadvacetiletý muž.
Ročně vyrobí zhruba devadesát tun mouky. Melou jak pšenici, tak žito. „Jeden čas jsme přešli jen na žito, ale teď se opět vracíme k obojímu. Každá mouka má něco do sebe. Na chleba je navíc ideální kombinace, žitná mouka ho dělá vláčnější a déle díky ní vydrží. A navíc je zdravější, protože obsahuje méně lepku než pšeničná,“ prozrazuje mlynář.
Rodina Kryštofkových vlastní oudoleňský mlýn od roku 1913. Do dnešní podoby ho přestavili v roce 1943. „Měli jsme štěstí. Za druhé světové války Němci zalévali náhony betonem a tady se to zachovalo. Od té doby jsme předělávali jen stolici a míchačku, jinak je vše původní,“ popisuje Kryštofek.
Za komunistů pak o mlýn na čas přišli. „Byl znárodněný. Nicméně fungoval a nestalo se z něj něco jiného. A navíc se tady o to starala moje babička, takže byl pořád součástí naší rodiny. Do našeho vlastnictví se nám vrátil po revoluci. Byli jsme prvním vráceným a otevřeným mlýnem v České republice,“ vyzdvihuje Kryštofek.
Ačkoliv se od Jirky očekávalo, že rodinnou tradici převezme, jeho cesta do mlýna byla klikatá. „Když jsem byl malý, tak jsem sem samozřejmě chodil pomáhat, ale moc mě to nebralo,“ přiznává. „Vystudoval jsem informatiku v ekonomice a nakonec skončil v pivovaru v Chotěboři,“ dodává.
Vše se tak od základů učí až teď. „Po základce jsem sice uvažoval, že bych šel na mlynáře, ale žádný takový obor se neotevíral. Dnes je mlynářské řemeslo vyloženě o tom, že si ho mlynáři mezi sebou předávají,“ přibližuje Kryštofek.
Ostatně také jeho tatínek se vše musel naučit od předků. „Je vyučený automechanik. Má to však své výhody, protože si díky tomu dokáže sám opravit všechny stroje, které tady máme,“ podotýká syn mlynáře.
Do budoucna má hned několik plánů. „Rozhodně to tu nechci modernizovat. Chtěl bych rozjet e-shop, jezdit s moukou i na trhy a především si držet její kvalitu. Uvažuji i o tom, že bychom zákazníkům nabízeli doplňkové produkty z naší mouky, které by vyráběli lidé z okolí,“ přemítá.
Má i jeden velký sen. „Bylo by hezké mít tady vlastní prodejničku nebo pekárnu. To je ale hudba daleké budoucnosti. Musím jít postupně a především se všechno nejdřív pořádně naučit,“ uzavírá s úsměvem Jiří Kryštofek.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
