Kliknutím zvětšíteKaždý rok znovu a znovu proud vody pomalu roztočí dřevěné kolo a figurky se za mohutného skřípění, cinkání a bouchání dají do pohybu. „Letos jsme se s otevřením turistické sezony trochu opozdili, většinou spouštíme mlýnek hned na začátku května. Ale zima se tentokrát poněkud protáhla,“ omluvila zpoždění Alice Hradilová z Horáckého muzea. „S otevřením mlýnku nám pomohly žákyně tanečního oboru Základní umělecké školy Jana Štursy, které vystoupily s představením Dráteníček,“ dodala Alice Hradilová.
Autorem jedinečné řezbářské práce, která je rok co rok k vidění na dvorku Horáckého muzea, je Adolf Navrátil z Víru. I když prvenství vlastně právem patří jeho otci Vincenci Navrátilovi, který kdysi postavil na Rovečínském potoce před svou chalupou vodní kolo, jež pohánělo pár dřevěných figurek. Ty pak postupně nejprve on sám a posléze i jeho syn rozmnožovali. „Často jsem s dědou sedával u potůčku a koukali jsme se na vodu. To místo používali místní také pro rekonvalescenci nemocných, chodívali tam nebo je tam nosívali, a dívali se na vodu a na ryby v ní. A děda, aby to místo nějak oživil, tak tam postavil lopatkový mlýnek. To bylo někdy v sedmačtyřicátém roce. A postupně ho dotvářel a po něm i táta,“ prozradil vznik dnes legendárního mlýnku vnuk Vincence a syn Adolfa Navrátila, další pokračovatel rodu, který nyní žije trvale v Bruntále, Stanislav Navrátil.
Mlýnek byl každou zimu dobře uschovaný u Navrátilů v chalupě. Na jaře jej pak odnesli k potoku a uvedli do pohybu. Když přišlo období sucha a voda v potoce už nedosáhla na lopatky vodního kola, vzal Adolf Navrátil často sám kliku do ruky a mlýnek pro pobavení místních i přespolních rozpohyboval.
Výletníci, kteří procházeli Vírem, byli touto atrakcí okouzleni. Zastavovali se a se zaujetím okukovali tuto unikátní dřevěnou „hračku“. Adolfu Navrátilovi to nedalo a každou zimu spolu s otcem, když nebylo tolik práce, přidělal nějakou další figuru. V roce 1973 jich vodní kolo pohánělo padesát šest. Všechny se daly rozpohybovat pomocí nejrůznějších převodů, koleček a hnacích řemenů. „Pamatuji si, že jednu dobu tam bylo dokonce přes sto figur. Děda a pak i táta k tomu pokaždé potřebovali asistenci nás kluků. Museli jsme nanosit drny, udělat hráz a „hlubinku“, jak tomu říkali,“ zavzpomínal Stanislav Navrátil.
Jednotlivé figurky jsou inspirovány lidmi, kteří tehdy ve Víru a v jeho okolí žili. „Když děda figuru vyřezával, měl vždycky někoho konkrétního na mysli. Pamatuji si, že jednou říkal: „Tak su s tim Pucůvkou hotov.“ A pan Pucůvka, on vlastně jmenoval jinak, ale tak se mu přezdívalo, reálnou postavou opravdu byl. Patřil mezi seřizovače tkalcovských stavů a měl svérázný způsob pohybu, což dědu inspirovalo k vytvoření jedné z figurek na mlýnku. A například figura, která stlouká máslo, je zase údajně panímáma Halvová. Děda nám klukům pokaždé zdůvodnil, kdo to je a proč právě tak vypadá. A pak už bylo pouze na naší fantazii, zda jsme ve figurce toho člověka poznali,“ pousmál se Stanislav Navrátil, který v roce 1986 věnoval dílo svého tatínka a dědečka Horáckému muzeu v Novém Městě na Moravě.
Mlýnek tehdy už deset let zahálel, byl odložen na půdě mezi starými krámy. Některé z postaviček vzaly zasvé, ale mnohé se dochovaly v dobrém stavu. „Na dvorku muzea je instalována kopie, kterou zhotovil v roce 1995 umělecký restaurátor Josef Filip z Velkého Meziříčí s použitím původních prvků pohonu. A mlýnek byl navíc doplněn o náhon s vodníkem,“ podotkla Alice Hradilová.
Klapot mlýnku se kdysi ozýval na kdejaké říčce a leckterém potůčku. Malí i ti opravdu velcí kluci se předháněli v dovednosti a vyráběli dřevěné zázraky, o něž se pak pečlivě a pyšně starali. „Dříve si lidé vždycky po tvrdé dřině našli ještě trochu času, aby si pohráli. A netušili, že i touto cestou si lze postavit pomník, který se zároveň stane jakýmsi vzkazem budoucím generacím,“ řekl vnuk a syn tvůrců legendárního Mlejnku z Víru.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
