Bohužel také čím blíže k cíli, tím je menší pravděpodobnost, že na sloupcích uvidíte vzdálenost do cíle. Ač by poutníci měli být zbožní a ctít přikázání „Nepokradeš“, pro mnohé je pouť zřejmě přece jen spíše světskou záležitostí, z níž je třeba si odvézt nějaký originální materiální suvenýr, nikoli duchovní prožitek. A tak bez uzardění vylupují štítky se vzdáleností ke katedrále sv. Jakuba, nic nedbajíc na to, že ostatní poutníci nebudou tušit, kolik kilometrů je ještě čeká.

Ale co, o to přece pravým poutníkům nejde. Proč měřit na metry (cesta do Santiaga je opravdu takto přesně zmapována) jakousi trasu? Vždyť v tomto případě sama cesta je cílem – a i kdybyste na ní byli několik let, nelze počítat kroky, nýbrž veškeré vjemy, které vás obklopují a nabíjejí energií.

Jinde poutníci naopak zanechávají nejrůznější artefakty, čímž de facto srovnávají skóre odcizených (kilo)metrovníků. Na cestě mnohokrát spatříte vzkazy nejen v psané podobě, ale třeba i ve formě samolepek umístěných na rubovou stranu dopravních značek. V tomto případě našince potěší nálepka s hřejivými českými slovy „Zde je položena nástraha proti hlodavcům. POZOR, NEDOTÝKATI SE!“, která jsou doplněna obrázkem lebky se sympatickým potkanem v pozadí.

Přiznám se, že netuším, proč kterýsi z českých poutníků tuto samolepku umístil na značku kdesi před Arzúou. Avšak v záplavě španělských a anglických textů, jež jsem cestou minul, se na pomyslném žebříčku, který jsem si v tomto ohledu vedl, umístila na prvním místě.

Co teď asi dělá člen platinového programu?

Zcela nejvyšší ligou v této disciplíně jsou spontánně vytvářené milníky, které mnohdy spíše připomínají jakási pohanská obětiště. Je ale fakt, že se jedná o pohanská obětiště často vycházející z křesťanských základů – kráčíme přece jen po cestě, která vznikla s náboženským účelem. Kolikrát minete místo, kde kdosi vytvořil jednoduchý kříž. A lidé kříž postupně začali zdobit, zanechávali zde další a další drobnosti, až se postupně přetvořil v nezvyklý věšák plný cingrlátek, vlaječek, roztrhaných bot nebo i fotografií.

Byl jsem na cestě teprve pár hodin, když jsem na jeden z takto ozdobených křížů narazil. A jak jsem si jej tak prohlížel, najednou na mě z hromady vzpomínek na stovky poutníků vykoukl i jakýsi průkaz. Byla na něm fotografie vlasatého mladíka a velký nápis „McDonald’s Platinum Program“ doplněný drobným textem, že jde o legitimaci pro kanadské zaměstnance nadnárodního řetězce rychlého občerstvení. S dovětkem, že tento řetězec byl vyhodnocen jako nejlepší zaměstnavatel.

Tehdy jsem si naplno uvědomil, že Camino de Santiago rozhodně není obyčejná túra. Mládenec, který zde ten průkaz zanechal, se zřejmě naplno rozhodl něco dělat se životem. Možná to bylo tak, že uprostřed směny prostě sundal zástěru, kterou vzápětí hodil na hlavu idiotskému šéfovi, a dal vale dosavadní buzeraci v rozpáleném bufetu, kde jak na běžícím pásu připravoval molitanové housky s flákotou masa, aniž by mu práce přinášela uspokojení.

Se vztyčenou hlavou a úsměvem na tváři odešel otevřenými dveřmi, koupil si letenku do Madridu a konečně si uvědomil, že život se má užívat, nikoli přežívat. A když viděl tento zdobený kříž, u něhož mnoho poutníků zanechalo nějakou památku na svůj dosavadní život, symbolicky zde pohřbil svoji někdejší existenci v podobě pracovníka otročícího pro „nejlepšího zaměstnavatele“ a naplno začal žít tu novou.

Častokrát si na tohoto neznámého poutníka vzpomenu a říkám si, co asi dělá. A věřím tomu, že cesta do Santiaga v jeho nitru pořád někde je, a on proto žije mnohem zajímavější život, než když v Torontu či ve Vancouveru nastupoval do letadla a asi ani nevěděl, proč se do té vzdálené Evropy vlastně vydává.

Milan Krčmář