„V minulých dnech, kdy bylo na Vysočině poměrně teplo, bledule na Ransku již pomalu nakvetly. Pak se ochladilo, to květy na určitou dobu zpomalilo. Teď se opět pomalu otepluje, takže na Velikonoce by už bledule mohly kvést,“ informoval lesník Petr Ondráček z Lesního družstva obcí Přibyslav.

Cesta za bledulemi je tradice. Každoročně se do lesů nedaleko Starého Ranska sjíždějí stovky lidí. Chtějí se pokochat krásou, kterou jim tu jaro co jaro nabízí mnohasettisícové společenstvo bledule jarní. V té době na hrázi rybníka a po krajích cest parkují desítky aut, ale i cyklistů.

Davy lidí sem každoročně přiláká nejrozsáhlejší populace bledule jarní (latinsky Leucojum vernum) na Vysočině. A když mluvíme o davech, není toto slovo nadnesené. Během jediného víkendu Národní přírodní rezervaci Ransko, jež byla založena v roce 1997 k zachování jedinečného ekosystému, navštíví možná až tisíce lidí. Ale to je pochopitelně jen odhad, přesný počet se prostě zjistit nijak nedá.

Od hráze rybníka je to do lesa jen pár kroků. Za závorou ve stínu stromů vede zpevněná lesní cesta, která po několika stovkách metrů míří k polím. Tam mezi kmeny jasně svítí bílé bledulové květy, které na několik dní vyraší ze země za sluncem. I když bílé hlavičky, které na světlo vyrážejí z podzemních cibulí, ještě zřejmě nevykvetly všechny úplně naplno, jde i tak o překrásnou podívanou. A takové přírodní představení prostě táhne.

Návštěvníci: Je to nádhera

„Je to vážně nádhera. Jezdíme pravidelně na Vysočinu k příbuzným, a tak se na Ransko jezdíme dívat. Slyšeli jsme o této rezervaci hodně, takže se snad ani letos nezklameme," těší se na návštěvu polesí na Ransku Věra Jakešová z Brna. Za bledulemi na Ransko skutečně nejezdí jen obyvatelé z okolních měst a vsí, ale i lidé ze vzdálených koutů republiky.

Tak jako se dříve chodilo na korzo do parků a na hlavní třídy měst, tak na Ransku slouží k tomuto účelu cesta, která protíná bledulová pole. Lidé všech věkových kategorií se tu v době, kdy bledule kvetou, procházejí, diskutují, fotografují. Projede tudy i spousta cyklistů, kteří se musí vyhýbat kočárkům a psům na vodítku. Ale zdá se, že se tu návštěvníci chovají k přírodě s úctou. Povětšinou svoji chůzi směřují po vyšlapaných cestičkách. Byť k tomu okolnosti možná svádějí, natrhanou bílou kytičku bledulí v ruce snad nikdo nenese.

Leucojum vernum. Při tvorbě českých názvů v roce 1819 se kvítek měl jmenovat blednivka, nakonec dostal jméno bledule. „Tato květinka má jednu zvláštní vlastnost, pro kterou ji také nazývali dremavče. To znamenalo dřímat, pospávat. Všimněte si, že kytička po chladné noci bezvládně leží na zemi, jakoby dospávala. Jakmile se oteplí, kolem desáté se narovná a je spokojena,” říká botanik Václav Větvička.

Trhání nebo vydloubávání bledule i s cibulkou už více než dvacet let zakazuje vyhláška č. 395. „Skutečně, osvěta je dnes taková, že si bledule nikdo trhat nedovolí,“ potvrzuje lesník Petr Ondráček. Jak dodává, ani ochránci přírody nenechávají nic náhodě. „Celý rok třeba různé ochranáře v lese nepotkáte, ale jak začnou kvést bledule, tak v lese snad nocují,“ podotýká lesník.