Jeho slavný předek se narodil v Třebíči před 135 lety. A jeho jmenovec mu dal k tomuto výročí velký dárek – podařilo se mu očistit generála od všech nařčení.

Kdy se vaše rodina poprvé pokusila o generálovu rehabilitaci?

Po sametové revoluci. Tehdy na to ještě ale nebyla doba. Režim se sice po roce 1989 změnil, lidé na těch postech ale zůstávali stejní. V roce 1995 tedy byla žádost zamítnuta. Já se do toho naplno pustil před třemi lety.

Co se dočtete

- Z čeho generála v roce 1947 obvinili?

- Díky čemu se podařilo generálovo jméno očistit?

- Jak na tento případ reagovali lidé z Třebíče?

Jak to, že generálovo jméno nebylo tak dlouho očištěno?

Problém byl v tom, že soud s generálem se konal už v roce 1947. Tehdy tady byla de iure demokracie, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Náš zákon o rehabilitaci přitom platí až pro procesy od roku 1948. Generálova rehabilitace tedy nemohla proběhnout standardní cestou. Muselo se zažádat přes soudy.

Co jste tedy musel udělat?

V roce 2020 jsem napsal email na ministerstvo obrany. Říkal jsem si, že ti lidé, kteří dřív seděli na soudech, už tam nebudou. Odpověď z ministerstva byla ale taková, že s touto kauzou opravdu nelze nic moc dělat. Ale ta paní, která mi odpovídala, měla asi zájem to aspoň trochu posunout. Dala mi tedy kontakt na pana advokáta Lubomíra Müllera, který se těmito problematickými kauzami zabývá.

Prý vám poradil, abyste šel do Národního archivu. Tam jste poprvé viděl generálův odsuzující rozsudek.

Zajel jsem tam a rozsudek si vyžádal k nahlédnutí. Měl přes tři sta stránek a já každou vyfotil. Pak jsem ty snímky vytiskl a poslal panu Müllerovi. Z rozsudku nám vyplynulo, že praprastrýc byl odsouzen třeba za to, že před německou okupací nedokázal zničit obrovské množství vojenského materiálu. Jenže ten rozkaz dostal ve dvě hodiny v noci a musel jej splnit do šesti do rána, což by byl i dnes nemožný úkol. To jsme vypíchli i při podání žádosti na městské zastupitelství v Praze. Jenže soud to následně zamítl. Na paní soudkyni a přísedících bylo vidět, že nemají zájem proces obnovit. Asi se bály toho, že když se otevře tento proces, můžou se otevřít i další procesy z doby před rokem 1948.

Zdroj: Deník/Milan Krčmář

A pak se stal téměř zázrak.

Ano. Jediná možnost bylo odvolání, ale to mělo podle státního zástupce tak jednoprocentní šanci na úspěch. Přesto jsem odvolání podal. A opravdu se to povedlo! Odvolání se dostalo k Vrchnímu soudu v Praze, kde skončilo na stole u správného člověka. Ten rozporoval verdikt městského soudu a přidal k tomu svoje vyjádření. Jednoznačně potvrdil naše tvrzení a našel i další podněty, které ukazovaly, že soud s generálem měl politické motivy. Tím byl odsuzující verdikt zrušen a generálův proces se přezkoumal.

Vše tedy záleželo na něčím subjektivním pohledu.

Mně to přišlo až smutně úsměvné. Kdyby se to dostalo k někomu, kdo nemá zájem to řešit, skončilo by to zase na mrtvém bodě. Takhle se ale podařilo generálovo jméno nejen očistit, ale půl roku poté, v říjnu 2022, mi ministryně obrany předala i rozhodnutí o tom, že praprastrýc má zpět svou hodnost armádního generála.

Snad mohlo k obnově procesu napomoct, že generál lidem pomáhal za okupace. To se přece vědělo.

Jenže to byla tajná činnost, kterou písemně nikdo neevidoval. Kdyby se rehabilitace řešila v devadesátých létech, tak bychom nějaké žijící svědky našli. V této době ale už ta možnost byla prakticky nulová.

Ilustrační fotografie.
Kriminalita na Třebíčsku stoupá, narostl zejména počet krádeží

Co plánujete nyní?

Přál bych si, aby generál dostal nějaké státní vyznamenání. Tím by to bylo pro celou naši rodinu kompletně uzavřené. Čekám, jak dopadne volba prezidenta, protože je jasné, že pokud jím bude generál Pavel, bude k tomu výrazně blíž.

Když jste celou tu anabázi podnikal, nevyčítal vám to někdo?

Na sociálních sítích jsem viděl různé komentáře. Četl jsem třeba, že jsme osvobodili kolaboranta a že naše vláda mu tu generálskou hodnost vrátila pro svůj lepší mediální obraz. Přiznám se, že několikrát jsem to nevydržel a musel jsem reagovat. Stačilo napsat čtyři pět vět, jimiž jsem vyvrátil autorův názor. A lidé mi pak dávali za pravdu, že se do toho daný člověk nemá plést, když nezná detaily celého toho případu.

Jaké byly reakce z Třebíče?

Tady byl jeden pán, se kterým jsem měl ty největší spory. On má na facebooku docela pěknou stránku o historii Třebíče, lidé tam rádi chodí. Ale o generálovi tam psal zkreslené komentáře ze svého pohledu, který asi přejal od svých předků. Tím, že to psal takto veřejně zrovna na stránce věnované Třebíči, mě to mrzelo. Nakonec jsme se spolu setkali a nějak si to vyříkali. Od té doby komentáře na té jeho stránce sice žádné nejsou – ale když jsem ho žádal, aby tam lidem sdělil, že se celý případ s generálem obrátil o 180 stupňů, tak na to nijak nereagoval. Ale to asi nemá smysl řešit.

Armádní generál Jan Syrový

(24. 1. 1888 v Třebíči – 17. 10. 1970 v Praze)

V Třebíči absolvoval obecnou a měšťanskou školu, působil tu i v Sokole. V Brně vystudoval stavební školu.

První světová válka ho zastihla v tehdy ruské Varšavě. Vstoupil do ruské armády, stal se příslušníkem České družiny a bojoval proti Rakousku-Uhersku. Při bitvě u Zborova přišel o oko.

Již v hodnosti generála absolvoval coby legionář celou sibiřskou anabází, domů se vrátil v roce 1920 jako hrdina.

V roce 1925 se jako první český důstojník (předtím tuto funkci zastávali Francouzi) stal náčelníkem Hlavního štábu čs. branné moci (obdoba náčelníka generálního štábu). Později zastával i post ministra obrany, během mnichovské krize funkci předsedy vlády. V březnu 1939 vydal na příkaz prezidenta Emila Háchy rozkaz, aby postupujícím Němcům nebyl kladen odpor. Generálovi později uškodila i fotografie z inscenovaného setkání s Hitlerem v Praze. Během okupace však podporoval lidi pronásledované Němci.

Přesto byl 14. května 1945 zatčen a odsouzen na dvacet let za vlastizradu. Hlavním důvodem bylo splnění Háchova příkazu z roku 1939. V roce 1960 byl propuštěn během amnestie, až do pozdního věku se musel živit jako noční hlídač.

Jan Syrový nejmladší (nar. 1990) je jeho praprasynovcem.