Slovům odborníka přitakávají i sami houbaři. „Syn našel tři sourozence praváků o celkové váze 1200 gramů, přičemž ten nejstarší a zároveň největší měl 600 gramů. Našel i na kraji lesa dvě mladé pýchavky, smažené byly moc dobré. Stejně tak i smažené plátky z kloboučků jiných hub,“ nechal se slyšet Petr Broža z Pikárce.

Sběr hub s sebou nese i ozvláštnění jídelníčku. „Zpestřením byly houby na tenké plátky mezi masem na grilu. Používáme kamennou desku položenou na původním drátěném roštu, která se rozpálí dřevem. Naše úlovky se mimo pojídání sušily v sušičce a zavařovaly. Ale o pouťové neděli jsme již rezignovali a tři košíky jsme věnovali těm, kteří pro stáří už do lesa nemohou,“ sdělil Petr Broža.

Kromě již tradičních hub se na stolech zarputilých houbařů objevují i některé speciality. Například sírovec žlutooranžový, jehož chuť je podobná kuřecímu masu. Pro získání sírovce je ale občas nutné udělat něco více, než jen zajít s košíkem do lesa. Vzhledem k tomu, že jde o dřevokaznou houbu z čeledi chorošovitých, která roste především na listnatých stromech, je čas od času zapotřebí vzít si na pomoc i žebřík. Okrajují se jen mladé a měkké plodnice, z nichž lze připravit jak chutné řízky, tak i další pokrmy. „Sírovec se dá jíst celoročně, je výborný,“ pochválil chuť houby novoměstský mykolog.

V lesích nyní roste velké množství praváků, hřibů smrkových, ale také babek neboli hřibů žlutomasých. Na ty by si prý houbaři měli dávat velký pozor. „Babky mají ve stáří popraskaný klobouk a vytváří se takzvaný druhotný růst houby nedohubu zlatovýtrusného, pak je babka prudce jedovatá,“ upozornil houbaře Oldřich Pojezný.

Ale nejen babky mohou být pro člověka nebezpečné. „Často lidé nacházejí houby v parcích a na veřejných prostranstvích. Tam hrozí jiné nebezpečí. Tyto plochy mohou být chemicky ošetřeny. Něco podobného se stalo i mně. Našel jsem velice atraktivní a velmi dobrou houbu penízovku sametku. Po jejím požití nám ale doma bylo všem špatně. Houba totiž rostla poblíž tenisového kurtu, kde se předtím aplikoval postřik,“ svěřil se se svou ne zrovna záviděníhodnou zkušeností Oldřich Pojezný.