Deník moderního psa. Tak přesně to je publikace nazvaná Enzo medové dny. Knížka plná báječného a vtipného povídání o životě nejlepšího přítele člověka, retrívra jménem Enzo, úžasných fotografií a také půvabných kresbiček. Psí dobrodružství, psí pocity, psí objevy, psí vnímání lidské smečky, s níž bydlí, prostě pes v hlavní roli.

Dny jsou věrně zaznamenány přesně tak, jak jdou po sobě. Každý má něco do sebe, ať už svítí sluníčko, prší nebo padá sníh. Pes Enzo si to prostě pokaždé dokonale užil. A spolu s ním si to užívali také autoři textů a fotografií a ilustrátorka Monika Mašterová, která se k ilustrování knížky dostala v podstatě úplnou náhodou. „ Vlastně jsem se k tomu dostala díky mojí mamce, která už před časem poslala pár mých obrázků vydavateli knížky a fotografovi Jiřímu Hellerovi. Bylo to spíš jen tak na ukázku a určitě na nich nebyli pejsci," prozradila Monika Mašterová.

I když na nich nebyli žádní pejsci, vaše kresby se zřejmě zalíbily natolik, že jste nakonec byla požádána o ilustrování psího deníku…
Jiřího Hellera moje obrázky nejspíš zaujaly. Takže když se loni na jaře rozhodl spolu se svojí manželkou Ivou Hellerovou, která je hlavní autorkou textů, vydat její kraťounké články, psané formou deníku a až dosud určené výhradně pro pobavení jejich nejbližších, jako plnohodnotnou knihu, napadlo je publikaci doplnit vedle fotografií ještě nějakými obrázky. Pan Heller si na mě vzpomněl a obrátil s dotazem, zda bych měla zájem a zkusila psa Enza namalovat.

Měla jste hned jasnou představu, jak má který obrázek vypadat?
Ze začátku jsem hlavně vůbec neměla jasnou představu, jak celkově by obrázky měly vypadat. Jestli nezvolit spíš černobílou verzi nebo jen jakoby jednoduché komiksové kresbičky. To proto, aby se to příliš „netlouklo" s barevnými fotografiemi, které byly samozřejmě zásadní. S jednotlivými obrázky to bylo jednodušší v tom, že jsem se je snažila tvořit přesně podle napsaných textů, které opravdu hodně vtipně popisují každodenní situace a zážitky, od těch nejběžnějších po naprosto neobvyklé, z pohledu psa Eza, tedy hlavního hrdiny. A protože knížka je jeho deníkem a týká se téměř celého Enzova prvního roku života, bylo hlavně těžké si z toho množství nejrůznějších příhod vybrat a namalovat jen některé.

Který obrázek vás nejvíce potrápil?
No, jelikož jsem si mohla vlastně sama vybírat, co se pokusím namalovat, tak když to opravdu moc nešlo a obrázek vypadal pořád spíš hůř a hůř než líp, tak jsem prostě zkusila něco jiného. Nějakou jinou situaci, jinou příhodu. Horší pro mě často bylo zachytit plus minus správné psí proporce – i když malůvky jsou naštěstí pojaté víc pohádkově než podle skutečnosti. A taky aby pejsek nevypadal na každém obrázku úplně jinak, když to má být pořád ten stejný.

Kniha je o pejscích, máte ráda pejsky?
Mám. A opravdu moc! Asi od té doby, co jsme měli doma našeho úplně prvního – psa Matěje.

A jak je to dnes, máte psa?
No, doma, tedy v Novém Městě, máme momentálně tři psí slečny. Poslední z nich teprve pár týdnů, takže ještě štěňátko. Já ale trávím většinu roku v Plzni a tam psa nemám. Sice občas dost váhám, ale neměla bych na něj zatím asi tolik času.

A neinspirovala vás knížka k tomu, abyste začala psát jeho vlastní deník?
To určitě ne, protože je mi jasné, že bych všechny ty příhody takhle vtipně a mile slovy vystihnout nikdy nedokázala, přestože spousta z nich je mi, právě proto, že doma pejsky máme, dobře známá.

Poznala jste osobně i hlavního hrdinu knížky, psa Eza?
Ano, bylo mi ctí. (smích) Je to psí pohodář. A stále se směje. Ale kdo by ho chtěl poznat o něco víc, musí si nejdřív přečíst knížku.

Kdy jste začala s malováním?
Už jako malá, tuším, že hned od první třídy, jsem chodila i s bráchou do výtvarky u nás v Novém Městě. K paní učitelce Evě Brychtové, která byla úplně nejlepší. Chodili jsme i malovat ven, se židličkami nebo stojanem, vyráběli jsme keramiku a zkoušeli spoustu nejrůznějších technik a naučili se dost užitečných věcí. No a od té doby mě to baví.

Pokud vím, tak Základní umělecká škola Jana Štursy v Novém Městě na Moravě pořádá také nejrůznější výstavy svých žáků. Vystavovala jste také?
Ne, ne. Nebylo a zatím ještě není co. (smích)

Bylo něco, co vás na umělecké nebo základní škole ve výtvarné výchově vůbec nebavilo?
Neměla jsem ráda koláže ve smyslu vystřihování malinkých kousíčků z barevných časopisů a jejich lepení na papír, aby z toho vznikl nějaký smysluplný obrázek. Já jsem v tom žádný smysl nikdy nenašla a akorát jsem měla vždycky vše zapatlané lepidlem a výsledek byl naprosto děsný.

Jakou techniku nejraději používáte?
Nejraději mám obyčejné pastelky nebo tužku. Nejspíš proto, že maluji všechno hodně malinké a detailní, a na to jsou pastelky ideální. A ještě suché pastely mě baví. Chtěla bych se naučit třeba akvarel. Ale zatím žádné speciální techniky neovládám, takže kdo ví, u čeho časem skončím.

Nechystáte se do nějakého kurzu kreslení?
Teď spíš ne, bohužel. Ale jinak občas nějaký navštívím. Baví mě to a hlavně člověku někdo poradí, když sám neví, jak na to. Zrovna teď v Plzni mám možnost chodit k jedné paní, která tam malířské kurzy vede, i třeba jenom příležitostně, protože ne vždycky to s prací dokážu skloubit a stihnout.

Je to první publikace, na které jste spolupracovala jako ilustrátorka?
Ano, úplně první. A je to super pocit, když knížka nakonec doopravdy vznikne a vyjde. Jsem za tu příležitost strašně vděčná.

Chtěla byste v tom pokračovat?
Určitě. Pěkných knížek nikdy není dost. Myslím totiž, že je super, když si pak každý může vybrat přesně tu, která se mu líbí se vším všudy a je mu něčím sympatická.

Jaké obrázky nejraději malujete?
Asi stromy. Jen tak tužkou podle těch skutečných.

Novoměstsko je doslova líhní malířských talentů, většinou to byli krajináři. Máte v někom z nich svůj vzor?
Ano, nejvíce mě oslovuje Aleš Venhoda a jeho krajinky.

Helena Zelená Křížová