Sám také básničky píše. První verše věnoval své mamince k svátku. „Bylo to v době, kdy jsem ještě chodil do obecné školy. Pak jsem měl také oblíbeného pejska. Voříška. Tak jsem napsal básničku o něm. Nebo o tom, jak jsme s klukama hrávali fotbal. Říkali jsme si Sparta a Slávie. Tak jsem napsal báseň o Slávii,“ popisuje své zdroje inspirací pětadevadesátiletý básník.

„Psal jsem pro lidi z naší vesnice. Snažil jsem se psát jednoduše, nic učeného. Aby to mohl číst každý,“ dodává.

Od veršování neupustil ani ve válečné době. Když studoval na gymnáziu, zavřeli jim Němci oktávu. „Nechtěli mít českou inteligenci, tak nás přeškolovali na pomocné strojníky. Když jsem u toho svěráku pořád jen piloval a piloval, tak mě napadaly stále nové verše. A neustále jich přibývalo,“ pokračuje.

Inspirací pro něj bylo dění, které hýbalo tehdejším světem. „Třeba Pražské povstání. Pamatuji si, že jsme tehdy vezli dříví z lesa. Tatínek vedl koně a já jsem šel vzadu za fůrou. A skládal jsem si verše o Pražském povstání,“ povídá.

Své básničky psal zatím jen do šuplíku. Zanedlouho by se ale měly dostat i k ostatním. „Chceme básně pana Jenerála vydat k pětadvacátému výročí založení Novoměstských sociálních služeb. Teď je přepisujeme a připravujeme k vydání,“ nastiňuje plány domu s pečovatelskou službou tamní ředitelka Hana Janů.

Přestože má z toho pětadevadesátiletý básník radost, k úplnému štěstí mu stále ještě něco chybí. „Nemám tady počítač, byl bych rád, kdyby mi ho sem syn donesl,“ vysvětluje.