Velikost Pelhřimova je v tom, že se často uměl dát méně schůdnou cestou

Šestisetstránková publikace, která by neměla chybět v knihovně správného pelhřimovského patriota, popisuje dějiny města od pravěku až po rok 1989 a je společným dílem archeologů Petra Hejhala a Petra Hrubého a historiků Hany Kábové, Ireny Krčilové, Zdeňka Martínka a Lenky Martínkové. Právě vedoucímu autorského kolektivu a řediteli Státního okresního archivu Zdeňku Martínkovi jsme položili pár otázek.

Čím si vysvětlujete, že byl první náklad knihy rychle rozprodán?
Asi tu potřeba takové publikace byla, protože kniha i bez reklamní kampaně oslovila veřejnost. Lidé se tedy asi na ni těšili a byli za ni rádi.

Byl plán knihy daný nakladatelstvím, anebo jste si ho určili sami?
Určili jsme si ho sami, i když jsme se do jisté míry inspirovali svazky, které už v edici českých měst vyšly. Nakladatelství pouze chce, aby pokud možno popis historie došel alespoň k roku 1989 a také aby to byly dějiny města v celé šíři.

Drželi jste se při psaní knihy spíš striktně faktů, nebo jste víc chtěli získané poznatky okomentovat, vysvětlit a popsat v souvislostech?
My jsme se hlásili k trendu historie, který každou knihu tohoto typu považuje za příběh. Za prvé jsme chtěli, aby to nebyl slovník nebo encyklopedie, ale aby vývoj města od počátku až do roku 1989 vytvářel kontinuální obraz. A za druhé jsme si vytipovali určité otázky, kterým jsme se rozhodli vždy v určitých obdobích věnovat. Samotné množství faktů totiž může být spíš kontraproduktivní, pokud ho nelze s něčím srovnat. Určité otázky proto knihou procházejí skrze všechna období, aby měl čtenář komplexní představu o tom, jak se kdy v dané oblasti Pelhřimov vyvíjel.

Můžete uvést příklad takové otázky?
Město jsme chápali jako kolektiv obyvatel, a proto jsme se třeba snažili postihnout to, jak se proměňoval způsob řízení tohoto kolektivu a kolik lidí a jak se na správě města mohlo podílet. Takže v knize zjistíte, zda a jak bylo možné stát se členem městské rady nebo zastupitelstva. Například v letech 1850 až 1918 se sice mohlo volit do městských orgánů, ale na rozdíl ode dneška mohla volit jen malá část obyvatel.

Zjednodušeně řečeno se historie může nahlížet očima elit, nebo očima „obyčejných" lidí. K čemu vaše kniha má blíž?
Rozhodně jsme nepsali dějiny elit. Svět sociálního vývoje a každodenního života jsme měli zpracovaný velmi podrobně. Jenže rukopis nakonec nabyl neúměrných rozměrů, což nakladatelství neakceptovalo – hlavně proto, že by cena stoupla nad tisíc korun, a to by se negativně projevilo na prodejnosti. A protože popisovat otázky sociálního vývoje zabere velký prostor, museli jsme se rozhodnout, jestli se budeme držet „příběhu města" a zapojíme tam jen část údajů, anebo jestli text o sociálním vývoji pouze stylisticky zhutníme, a tím z knihy uděláme heslovitou encyklopedii. Nakonec jsme se rozhodli pro první variantu s tím, že zajímavou problematiku sociálního vývoje se pokusíme podrobněji zpracovat v samostatné publikaci.

Už při představení knihy jste říkal, že kniha je také pohledem vaší generace historiků na dějiny a že se nebudete divit, když je příští generace bude vykládat jinak. Týkají se tato slova hlavně „živého" a dosud kontroverze budícího období 1938-1989?
Týkají se všech období. Je důležité vědět, že historik jen nezaznamenává data, ale také je interpretuje a vykládá v souvislostech. O nejstarších dějinách města od akademika Dobiáše by se dalo předpokládat, že je lze napsat jednou provždy. A přitom i v této oblasti máme posun. Není to tím, že by to profesor Dobiáš napsal špatně, ale tím, že neměl k dispozici řadu informací a srovnání. Za posledních dvacet až třicet let došlo k řadě archeologických nálezů, posunul se způsob bádání o středověku a také existuje literatura, díky níž lze srovnat vývoj jinde.

A myslíte, že za padesát let se bádání posune ještě jinam?
Je možné, že za padesát let někdo bude mít výsledky dalšího bádání, které umožní ta data vyložit ještě jinak. Jednou mi jeden starosta o chystané historii obce říkal: „Napište to tak, aby se to už nemuselo psát znova." To ale nejde. Dějiny města v datech přežijí staletí, ale historie vyložená v souvislostech ne. Protože každá generace ví víc a na určité věci nahlíží jinak než ta předchozí.

Každopádně vaše kniha je nová i tím, že už v ní není ten zavádějící neobjektivní pohled na pobělohorskou dobu, husitství a další období…
Samozřejmě. Generace Polesného a Dobiáše se ve své době (za první republiky – pozn. red.) sice mohla vyjadřovat také svobodně, ale byla vázána národním konceptem dějin. Po roce 1948 se pak historici do určitých témat ani nechtěli pouštět, pokud je nechtěli zpracovávat podle předpisů daných režimem. A my máme veliké štěstí v tom, že jsme se opět mohli vyjádřit zcela svobodně. Samozřejmě jsme se snažili být objektivní a nevnášet do textu svoje sympatie nebo antipatie, ale naše větší odpovědnost je v tom, že už se nemůžeme na nikoho a na nic „vymluvit".

Období od první republiky do roku 1989 jste navíc zevrubně popsali jako první…
Je to první soustavnější popis té doby, ale nejen jí, protože Josef Dobiáš končí v polovině 17. století a od té doby žádná soustavná práce není. V tomto ohledu je naše práce založená na návratu k pramenům a na původním bádání. Nechtěli jsme dělat kompilaci ve stylu, že z deseti vyšlých knížek uděláme jedenáctou. Proto také práce na knize trvala tak dlouho.

Čím je výjimečné období po roce 1945?
Už jen tím, že je tam obrovské množství dosud neprobádaného materiálu. A také tím, že na základním přístupu k této době se dnes neshodnou ani historici, což je vidět i na diskusi kolem Ústavu pro studium totalitních režimů. První křídlo ho vidí především jako pietní instituci, která pěstuje paměť odporu. Druhé zase říká, že společnost doby socialismu byla složitější a je třeba ji studovat jako mnohovrstevnatý celek.

Ke kterému křídlu se mimochodem kloníte vy?
Samozřejmě perzekuce a likvidace občanské společnosti a politické plurality byly klíčové problémy s tragickými důsledky. Ovšem i vaši rodiče vám potvrdí, že sice v určitých záležitostech režim na člověka tvrdě doléhal, ale v řadě dalších věcí musela společnost fungovat standardně. Každý den jste nepotkal estébáka, každý den ve vaší rodině někoho nezatkli. Černobílá byla tato společnost jen v deformované optice hlášení státní bezpečnosti či projevů funkcionářů. Ale za Husákovy normalizace byla na rozdíl od 50. let situace taková, že když jste nechtěl dělat kariéru a stačil vám klidný rodinný život, tak jste do strany vstoupit nemusel a nechali vás na pokoji. Lidé, kteří takto prožili nejlepší část svého života, na tu dobu mohou vzpomínat i s nostalgií. Schizofrenní pocity řady současníků ale trefně popsal výrok jednoho z pamětníků: „Nežilo se mi špatně, ale aby byl člověk spokojený, musel by být hluchý a slepý".

Jaké otázky z let 1945 až 1989 je tedy třeba ještě objasnit a jak se o této době dá psát?
Třeba vztah mezi aparátem komunistické strany a ostatní společností. V Pelhřimově byla určitá rivalita i mezi Okresním výborem KSČ a národními výbory. OV KSČ do všeho mluvil, měl moc a žádnou konkrétní odpovědnost, kdežto národní výbory řešily prozaické starosti se zásobováním či výstavbou. I v rámci komunistické strany šlo o pestrou pospolitost, ne jen o monstrózní organizaci. Spoustu otázek bude ale ještě třeba trpělivě studovat, a teprve generace, které k té době ztratí osobní poměr, se na ni snad budou moci podívat s větším nadhledem. V naší knize se období socialismu snažíme postihnout komplexně – otevřeně psát o perzekuci a bezpráví, ale zároveň hovořit třeba o tom, že teprve v této době se z Pelhřimova stala skutečná okresní metropole. Díky výstavbě sídlišť, hlavně v 70. a 80. letech rostl počet obyvatel a vybudovala se zařízení, která zde dosud nebyla a která slouží dodnes.

Vraťme se ke knize jako celku. Čím byl Pelhřimov jedinečný mezi podobně velkými městy? Starosta (v době pořizování rozhovoru Leopold Bambula – pozn. red.) při svých projevech často zdůrazňoval, že Pelhřimov je aktivní město, protože se jako jedno z prvních dokázalo vykoupit z poddanství…
Je pravda, že to byl výkon obdivuhodný, protože v okolí se to jinému městu nepodařilo. Málokdo si uvědomuje, jak velkou obětí to bylo vykoupené. Suma, kterou obyvatelé vybrali a zaplatili, se rovnala hodnotě všech domů ve městě – v podstatě jako by si znovu ty domy koupili. Zajímavé je, že nešli cestou „rovné daně", ale stanovili zásadu, že každý dá, kolik může, takže bohatí dali mnohem víc než chudší. Při rozhodování se navíc pelhřimovští pohádali a pak i šíleně zadlužili. Ale vykoupení bylo prozíravé a mělo obrovský význam: obyvatelé se stali svobodnými lidmi. Když chtěl někdo v Humpolci dát dítě na studia, musel se minimálně do josefínských reforem ptát vrchnosti, kdežto pelhřimovský měšťan se nikoho ptát nemusel.

Je kromě vykoupení z poddanství něco dalšího, co vás na osudu Pelhřimova zaujalo?
Zaujala nás hlavně klíčová rozhodnutí města v určitých epochách. Podobný význam jako vykoupení z poddanství mělo rozhodování na přelomu 19. a 20. století o tom, jestli se Pelhřimov vydá cestou modernizace, nebo bude zaostávat. Šlo hlavně o velké investice do budování veřejných institucí a sítí. Od 70. let 19. století do 20. let 20. století se například postavily tři velké školní budovy (dnešní průmyslovka, gymnázium a obchodní akademie – pozn. red.), vznikla i budova pošty (dnešní knihovna – pozn. red.), prováděly se i investice do lesního majetku. A Pelhřimov byl opět ochoten se i zadlužit, jen aby udržel krok s ostatními městy – a pro jeho vývoj to bylo rozhodující. Probíhaly i diskuse o tom, zda má smysl zachovávat historické stavby, nebo je lepší a levnější je zbourat. Při slavné diskusi o branách v roce 1898 jedna část zastupitelů varovala, že přes brány nejde projet moderními povozy a hrozí nehody, a druhá zase tvrdila, že bez bran už to nebude Pelhřimov. Převážila ta druhá a dnes si město bez bran nedokážeme představit. Velikost obyvatel Pelhřimova tedy byla podle mě v tom, že byli často ochotni vzít na sebe břemeno méně schůdné cesty. A našli řešení, které dnes musíme ocenit.

To je i dobrá inspirace pro dnešní dobu…
Určitě. Byl bych rád, aby z té knihy zaznělo, že Pelhřimov byl a je strůjcem svého osudu, že nic nebude samo sebou a vždy půjde o náročné rozhodování. Dnes se město hlásí k památkovému dědictví, ale poslední stavby, na které jsme hrdí, jsou stavby z počátku 20. století. A nevím, jestli si dnes všichni uvědomují, že Pelhřimov si musí dál budovat svou pozici v regionu, protože není zas tak velký, aby nemohl skončit mezi městy „druhé či třetí ligy". Proto se také v minulosti do města jeho obyvatelé snažili přilákat různé instituce. Věděli, že význam města tím stoupne. To jsou okamžiky, které se opakují stále a nad kterými se lze zamýšlet.