SIMONA VALENTOVÁ
Díl první

V jednom menším městečku u středně velkého domečku na travnatém dvorečku stála akorátní psí bouda. Neměla ani komín, ani okna, dokonce ani zahrádku se skleníkem a zelenými okurkami, zkrátka neměla nic navíc.

Byla to úplně prachobyčejná bouda a Alík, který v ní už dva dny bydlel, byl prostě jenom pes.

Malý čmuchal

Takového psa znáte všichni. Je malý, střapatý, krátkonožičkatý, s jedním uchem otočeným dovnitř a druhým ven. Věčně někde čmuchá, a když vás vidí, vrtí ocáskem a nejradši by si dal kus salámu.

Mluvit lidskou řečí neumí, ostatně který pes to dokáže, a vůbec mu to nevadí. Zato občas štěká. Taky vrčet dovede. Ale to jenom trošku…

Když ho předevčírem jeho nový majitel přinesl z útulku, kde strávil neradostný půlrok svého psího života, připadal si Alík jako v pohádce. Všechno bylo nové, neznámé a tajemné, a to on měl ze všeho nejradši. Prozkoumal každý kout, rozhrabal půlku mrkvových záhonků a přivlastnil si jedny venkovní pantofle.

Jenomže na nové věci se rychle zvyká, zvláště když není nic jiného na práci. A tak se náš strakatý okatý psík začal málem nudit. Všude kolem něj se sice povalovaly nejrůznější hračky, jako například hryzadlo značky „Chytneš a už nepustíš“, nebo gumové kuře „Kdo s koho“, ale páníček na hraní neměl čas a jeho to samotného nebavilo.

Proto jen tak posedával před svou boudou a přemýšlel, co se asi skrývá za sousedovic zdí.

Skrývalo se tam toho dost, ale hlavně tam bydlel někdo, kdo se celé dny poflakoval zrovna tak jako Alík a taky si neměl s kým hrát.

Jenže ten někdo nebyl pes, nýbrž kocour. Ohromný zrzavý kocour, který za vrchol dne považoval přetékající misku lahodňoučké smetánky a na nějaké dobrodružství neměl už ani pomyšlení.

 

Líný kocour

Čas od času se ale i lenoch zrzoun potřeboval trochu protáhnout, udělat něco pro sebe, zkrátka a dobře - žít zdravě a s pohybem.

Proto s menším sebezapřením opouštěl svůj vyhřátý domácí pelíšek a s vypětím všech kocouřích sil překonal strastiplnou cestu na zahradu.
Tam se nejraději uvelebil na cihlové zídce, mžoural okolo a nechával sluníčko, aby mu pěkně prohřálo huňatý kožich.

Tentokrát ho však patnáct a půl metru plus skok nahoru vyčerpal natolik, že na zídce usnul, a tudíž tak nemohl vidět, kdo se to přistěhoval na vedlejší dvorek.

Alík s nechápavým výrazem pozoroval kocoura a snažil se přijít na to, co je to na zídce za zrzavou obludu.
Ovšem v tu chvíli ani jeden z nich netušil, že se stanou nerozlučnou dvojicí a zažíjí spolu mnoho příhod.

Pokračování za týden v sobotu.